Šance na lásku

2. kapitola

Další překrásné ráno. Procházela jsem se mezi domky malé vesničky a pozorovala nebe. Najednou se přede mnou prohnalo velké černé auto. Z výfuku mu šel černý šmoudl až jsem se rozkašlala. Nakoukla jsem opatrně za roh domku a uviděla, že zastavila u posledního domku na úplně opačném konci než se nacházel náš. Vystoupil z něj, asi o rok starší než já, černovlasý kluk. Podle jeho překvapeného výrazu jsem odhadla, že je tu nový. Pokrčila jsem lhostejně rameny a běžela na malé náměstíčko, které mělo v prostředku malou kašnu. V kašny seděl menší černý vlčák.

Když mě uviděl, rozběhl se ke mě a skočil. Svojí vahou mě povalil na zem a začal láskyplně olizovat. "Ale notak, Oříšku, nech toho!" smála jsem se. Po chvíli jsem ho ze sebe sundala a sedla si. "Přinesla jsem ti něco dobrého." pohladila jsem ho a vytáhla z kapsy pár ořechů. Oříšek ihned vyskočil, několikkrát mě šťastně oběhl a poté poslušně čekal dokud mu je nedám. "Hodný pejsek!" pohladila jsem ho a dala mu jeho zaslouženou odměnu. Oříšek je opuštěný a nikdo se ho doposud neujal. Našla jsem ho jako opuštěné štěně krčící se v temném lese.

Když jsem ho uviděla, vzpomněla jsem si na sebe a tak jsem mu chtěla pomoct. Tenkrát jsem u sebe měla jen pár ořechů a tak jsem mu je zkusila dát. Kupodivu mu zachutnaly a tak vzniklo i jeho jméno. Ráda bych se ho ujala, ale paní Madoka je na zvířata alergická a tak se o něj snažím starat alespoň takhle. "Pojď dám ti něco k snědku!" pobídla jsem ho a rozběhla se směrem k našemu domu. Jenže moji cestu zbrzdilo něco tvrdého a já si sedla zpátky na zadek. "O kdy tady jsou sloupy!" sykla jsem a lépe se zadívala na onen sloup. Jenže to nebyl sloup, ale ten nový vetřelec. "Vetřelec!" křikla jsem a sprintem utíkala pryč. Schovala jsem se za roh jednoho z domů a těžce oddechovala. Oříšek seděl vedle mě.

 

"Musíme si dávat pozor, Oříšku. Nikdy nevíš co jsou ti cizáci zač. Můžeme se spoléhat jen jeden na druhého. A samozdřejmě na paní Madoku." usmála jsem se. Oříšek souhlasně štěknul. "Jsem ráda, že souhlasíš. Navrhovala bych oprášit staré poslání a zjistit co je ten vetřelec zač!" řekla jsem hrdě. Oříšek opět souhlasně štěkul. Kývla jsem na něj a špiónským krokem se vydala zpátky domů. "Čeká nás další mise." špitla jsem si pro sebe a nabila imaginární zbraň. Asi jsem se zapomněla zmínit, že trpím nadbytkem fantazie ....

***

Pomalu jsem se vracel z procházky. Bylo tu krásně. Zamířil jsem si rovnou prohlédnout i místní náměstí. Stavil jsem se v malém obchůdku s potravinami a něco málo nakoupil. Přece mám prázdnou ledničku a špajzku, tak jsem si musel udělat nějaké zásoby. Nesl jsem v ruce tašku s nákupem. Nějak jsem se zamyslel a v tom do mě nechtěně vrazila modrovlasá dívka. „Vetřelec!" vykřikla nahlas. Nechápavým výrazem jsem ji sledoval do té chvíle, než mi zmizela z dohledu. Vedle ní utíkal menší černý vlčák. „Huh? Proč zrovna jsem vetřelec?" v duchu jsem si říkal. „Zvláštní...," pokrčil jsem jen rameny a šel pomalu do svého nového domova.

Odemkl jsem a zase zamkl. Klíčky jsem si pověsil. Sundal jsem si černou mikinu a pověsil ji na věšák. Zamířil jsem s nákupem do kuchyně, potom jsem doplnil ledničku a špajzku. A konečně jsem se mohl pustit do vybalování věcí. A že jsem jich měl hodně.

Rád jsem četl, všechny knížky jsem si hezky narovnal do velké police v obývacím pokoji. V ostatních krabicích jsem měl oblečení a jiné zbytečnosti. Otevřel jsem dveře do ložnice. Vypadala pro někoho útulně, ale mně to nestačilo. Musel jsem si trochu pokoj zkrášlit ještě víc. Po celé stěně u postele jsem si vylepil plakáty s Black Veil Brides, Hollywood Undead, Nonpoint či Skillet. Byly to mé nejvíc oblíbené hudební skupiny. Tuhle hudbu neposlouchat? To fakt nehrozilo v žádném případě. Tahle hudba mi dala smysl žít a zachránili mi takříkajíc i život. Třeba se mi jednou poštěstí a zajedu na jejich koncerty. Chtěl bych a strašně moc, třeba to vyjde...

„Musím si najít nějakou práci... Ale nechám to na zítra." Začal jsem si vybalovat oblečení, které jsem si pečlivě srovnal do skříně a do komody. Teď už to tu vypadalo trochu útulněji a já si šel dolů konečně něco uvařit dobrého k jídlu. Pootevřel jsem okno a uvařil si narychlo míchaná vajíčka s chlebem a zeleninovým salátem. Sedl jsem si ke stolu a navečeřel se. „Hmm... Musím zavolat mamce." Neváhal jsem, vzal mobil do ruky a vytočil číslo.

„Ahoj mami." „Ahoj Yoshiro! Ráda tě slyším, už teď mi strašně moc chybíš....," vzlykla. „Taky mi chybíš, mami..." řekl jsem a nechal jsem po tváři stéct slzu. Stýskalo se mi po ní, po domově... V mé hlavě se mi honilo spoustu vzpomínek a mě to nutilo trochu k slzám. Mluvili jsme snad přes hodinu. Venku se už pomalu začalo stmívat.

„Budeš mi chybět, mami. Zase si zavoláme, ano? Pápá...," řekl jsem a zadíval se do okna na zapadající slunce. „Ty mě taky synku. Pá a pusu." zavěsila. Umyl a utřel jsem nádobí. Trochu poklidil a šel se ven na zahradu projít. Posadil jsem se na lavičku a dal si ruce za hlavu. „Nádhera!" rozplýval jsem se nad zapadajícím sluncem. Pomalu jsem zavřel oči a zasnil se. Jenže z mého snění mě probudil psí štěkot.   

***
A máme tu další kapitolku. ^^ Abych pravdu řekla, tak mi ze začátku dělalo problém psát za kluka, ale teď mi to nedělá problém. xD Komentáře i voted nás obě určitě moc potěší. Děkujeme. Miyoko a NatJadwi :)