Šance na lásku

8.kapitola

"Ššš, neplač." usmála jsem se na něj a pohladila ho po tváři. On se na mě nechápavě díval. Utřela jsem mu slzy a nahodila ten největší úsměv. Oříšek se na něj díval se smutnýma očima. "Vidíš? Ani jemu se nelíbí, když pláčeš." řekla jsem a ukázala na vlčáka vedle mě. "Myslím, že jsme tenkrát nezačali zrovna moc dobře, takžeee ... Mohli bychom to zkusit znova." řekla jsem trochu stydlivě, protože jsem nevěděla jak bude reagovat. "Klidně." špitl a jemně se usmál. "Jsem Miki Sayaka, je mi 19 let . Tohle je Oříšek, našla jsem ho jako štěně před jedenácti lety. Takže už je to takový dědeček." řekla jsem a podala mu ruku. "Jsem Yoshiro Asaki, je mi dvacet a představil bych ti někoho dalšího, ale není koho." stiskl mi ruku. Usmála jsem se na něj a poté od něj odskočila. "Nemůžeš říkat, že nikoho nemáš. V téhle vesnici je plno hodných lidí, stačí je jen lépe poznat." řekla jsem a rozhodila rukama kolem sebe. "A mimo to, jsem tu pořád já. Protože sis měl dobře rozmyslet než jsi mi podal ruku. Mě už se nezbavíš." máchala jsem důležitě ukazováčkem. Zase jsem měla energie na rozdávání.

Yoshiro na mě chvíli tupě hleděl, ale nakonec se usmál. Úsměv jsem mu opětovala a pohladila Oříška, který se doprošoval mojí pozornosti. "Děkuju, Miki." řekl už klidnějším hlasem. "Já už budu muset jít, jinak si o mě bude dělat moje 'pěstounka' starost." usmála jsem se něj a s rozloučením odešla.

"Myslíš že spolu budeme vycházet?" optala se Oříška. Ten souhlasně zaštěkal. "Taky doufám." usmála jsem se na něj. Na Oříškovi již bylo vidět jeho stáří. Přeci jen, jedenáct let je pro psa docela hodně. Sice stále běhal, skákal a byl plný energie, ale za poslední měsíc jsem to začala poznávat, už to není co bývalo. "Doufám, že mě ještě neopustíš." zamumlala jsem si a zadívala se na něj.

***

Ráno jsem se vzbudila s novou chutí do života. Konečně se ve vesnici objevil někdo v mém věku. No je sice o rok starší, ale to nevadí. Vyskočila jsem z postele a protáhla se. Rozevřela jsem okno a vyklonila se ven. "Další krásný den." usmála jsem se, když na mě zasvítilo sluníčko. Přiskočila jsem ke skříni a vytáhla lehké letní šaty. Před rokem mi je koupila paní Madoka k osmnáctinám. Byly modré s černou krajkou, jen na ramínka a s menším výstřihem. Pro mě jako pro holku, která na sobě nikdy neměla výstřih to bylo takové ... trapné. Upravila jsem se a šla dolů. Paní Madoka se právě odněkud vracela. "Dobré ráno, Miki." usmála se na mě. "Dobré ráno, kde jste byla?" optala jsem se zvědavě. "Ále, jen pro pár klubíček bavlny. Potkala jsem toho nového mládence." odpověděla paní Madoka a sedla si naproti mě ke stolu. "Při jaké příležitosti?" upila jsem z hrnku čaj. "Věk už dělá své. Roztrhla se mi taška a klubíčka byla po celém náměstí. On šel znova okolo a pomohl mi. Je to zvláštní chlapec." zahleděla se na mě paní Madoka. "Ty šaty ti moc sluší, Miki. Budeš se mu v nich líbit." usmála se na mě. "C-Co? To není kvůli němu!" zčervenala jsem. "Vždyť já vím. Jen tě škádlím." usmála se na mě a pohladila mě po vlasech. Dopila jsem čaj a všechno uklidila. Vzala jsem si tašku a vyrazila do práce ...

***

"Omlouvám se, že jdu pozdě!" řekla jsem zadýchaně. "V pořádku, Miki." usmála se paní Tanaka a já si teprve teď všimla černovláska. "Yoshiro? Co tu děláš?" udivila jsem se. "Jen si přišel nakoupit a když mě tu vidět pracovat, nabídl mi pomoc." usmála se na nás paní Tanaka. "Aha." pokrčila jsem rameny a šla si pro zástěru. "Proč mi to sakra nejde zavázat!" vztekala jsem se a zápasila se šňůrkou od zástěry. "Chceš pomoct?" ozval se mužský hlas. "Prosím" zamumlala jsem a zacouvala k němu. Cítila jsem jeho dech na své hlavě. Teprva teď jsem si uvědomila, že je o hlavu vyšší. Otočila jsem se a bedlivě zkoumala o kolik je vyšší. "Ehm, Miki?" pozvedl obočí. "C-Co?! Jo aha! Nic! Mě si nevšímej!" rozhodila jsem rukama a s červenými tvářemi zmizla v místnosti pro personál.