Ze stínů zhmotnění [CZ]

Kapitola 9.

Viper

Viper netušila, co Lillith plánovala. Jenom věděla, že Lillith byla neustále venku a dělala...něco. Viper se snažila ji pronásledovat, ale její pokusy byly zmařeny. Nemluvě o Hyperii, která brala všechno toto trochu moc lehkovážně. Ona po večerech poznávala místní kulturu, zatímco Viper se snažila přijít na způsob, jak zastavit tu blížící smrtelnou vlnu.

Hyperie toho dne přišla bez varování a s neurvalostí, jaká se princezně nesluší. „Tak co, pořád tady?“ Otázala se a jak Viper seděla na židli, ze zadu jí Hyperie poupravovala a čechrala vlasy. Viper to trochu štvalo, protože to dělala neustále. Jako kdyby celý život zasvětila zajištění dokonalých kadeří. „Ve předu to máš celkem dobré, ale posuď sama.“ V ruce se jí objevilo zdobené zrcádko, které nastavila Viper před obličej. Viper se sebe trochu zalekla, přece svůj čistý obraz nikdy neviděla, jen občas se na sebe zahleděla v kalné vodě jezer a řek. V zrcadle byly nejvýraznější světle modré oči, však pod nima se rýsovaly tmavé kruhy z její nespavosti, dokonce i její plné tváře ubraly na tvaru.

Náhle se Lillith zjevila ve dveřích. „Ty vypadáš, Viper. Spala jsi, nebo jsi se modlila k bohům o spásu?“ Utrousila nevzrušeně. „No, mezitím já dřela a přišla na řešení, ale vyžaduje to rychlou práci a naše sluníčko.“ Hyperie naštvaně zkřížila ruce na prsou. Lillith se na ni podívala, ale neopravila se.

„Jak král řekl, přijede poslední loď, a až odjede, my na ní budeme,“ Lillith pokračovala. Už zase to dělá, pomyslela si Viper.

„Tak to moment!“ Hyperie zvedla prst. „Zaprvé, myslíš si, že si můžeme jen tak nakrásno nakráčet na loď a očekávat, že nás odnesou až někam do laguny bohů? Zadruhé, tohle není žádný plán a zatřetí, proč riskovat život kvůli...čemu vlastně? Nemylně mám pocit, že to bude kvůli tomu prohlášení krále říše Inferno.“

„Máš pravdu,“ přiznala Lillith. „Ale zapoj mozek! Mají démony, nestabilní duše ztracených. Možná vyhladí tenhle ostrov, ale i kdyby jsme odsud utekly, bylo by to jedno. Vážně si myslíš, že se tak hrdý národ jako je říše Inferno spokojí z malým a bezvýznamným ostrovem? Ne, ti budou si brát víc a víc, dokud už z války nevýjde nikdo živý. Každý plevel se trhá i s kořeny.“ Hyperie vypadala zmateně.

„Lillith, poslouchej se,“ Viper se jí snažila domluvit. „Co zmohou tři dívky. Jen nám řeknou, ať se držíme etikety a vyšívání, pokud nás za troufalost nepopraví.“

Lillith se pousmála. „Nejsme jenom tři dívky. Jsme dvě dívky a budoucí královna všech říší. Každé její slovo budou brát jako kletbu nebo zákon. Což z nás dělá terč. Ale má to své výhody a ty já upřednostňuji.“

„A jak nám toto pomůže?“ Hyperie odvětila.

„Pokud na svou stranu získáš lid, král bude vypadat jako hlupák se zlatem na hlavě,“ Lillith si zastrčila rudý vlnitý pramen vlasů za ucho.

„Dobrá, tak řekněme, že dokážeme se vetřít na loď. A co dál? Jak zajistíš, aby jsme to vůbec přežili?“ Hyperie vzdychla.

„Kdyžtak to převezme naše vodnice,“ Viper se zašklebila nad tou přezdívkou. Ale v její hlavě už tohle všechno začínalo připomínat plán. Po chvíli ticha Lillith zase promluvila. „Musíme se již začít připravovat. Dovozy příjíždějí každého úplňku, což dle mého odhadu už skoro bude. Berte jenom nutnosti.“ S těmito slovy odešla a nechala Hyperii a Viper strnulé ve světnici.

Viper vířilo v hlavě tisíc otázek, ale jedna věc vyplavala napovrch, hlas, který byl silnější, než ostatní. Co kdyby se to podařilo? Na chvíli si připadala neporazitelná, než ji vrátil na zem Hyperiin hlas.

„Proč jsem ještě před chvílí nebyla tak skleslá?“ Zeptala se s náznakem zoufalství.

„Protože jsi ještě před chvílí nevěděla, že zanedlouho pojedeš na smrt,“ Odpověděla Viper téměř automaticky. Až potom si uvědomila, jak moc je to pravdivé. Přece to nemohly zvládnout. Ale její druhá strana zářila nadějí, až ji to uvnitř hřálo. Svatí, v duchu začala modlitbu, vyslyšte mé přání z nitra, neb jeho úmysly jsou čisté jako ranní slunce. Nechť Vás nehněvá má troufalost, za kterou se omlouvám. Odpusťte mi taky mé hříchy a dávejte mi za ně adekvátní trest. Děkuji. Možná odpoví, možná budou mlčet. Důležité je, že tu vždy budou. Už navždy.

Zdravím, doufám, že se vám (další) kratší kapitola líbila. Omluvám se za neaktivitu, ale chtěla bych vám poděkovat za 130 přečtení ❤️ Sic to není úplně největší číslo, překvapilo mě, kolik lidí už tady bylo, i když jsme teprve u 9. kapitoly, a moc si toho vážím. Klidně mi do komentářů napište výtky, nebo můžete i vyjádřit podporu 😃

-Fantasy_Bookworm-