Ze stínů zhmotnění [CZ]

Kapitola 5.

Lillith

Lillith to měla tušit. Ornamenty na zdech, ryba probodlá šípem, byl znak rodiny Jeffersonových. Nad tak obyčejným příjmením se musela Lillith uchechtnout, ale smích z ní vyprchal, když si vzpomněla, že zabila dceru ředitele Jeffersona. Cherry. Cherry Jeffersonová. Sic nebyli šlechtou, tak jejich postavení bylo vysoké, protože na dovozu bylo toto město závislé, jako hospody na alkoholu. Protože ani jeden bez toho nepřežije.

Hojící se modřiny svěděly a bolely, ale bylo to už lepší. Pamatovala si na ten pocit, když její tělo dopadlo do masy vody a okradlo ji o vzduch. Na chvilku si myslela, že umře.

Vytěsnila to. Neměla pochybovat. Zatím přežila, tak to zůstane. Prozatím.

Viper vařila něco v druhé světnici. Trvala na tom, že zůstane, dokud Lillith nebude líp. Spíš dokud si nebude myslet, že je mi líp, pomyslela si zahořkle Lillith. Alespoň není u ní doma v náboženském pekle. Svatí jsou jen maskovaní loutkáři, kteří si lidé vymysleli, aby mohli kontrolovat jiné lidi a aby mohli kontrolovat sami sebe.

Cítila vůni brambor a mořské soli. Neměla toho ve spíži moc, neměla ani spíž, jen skříňku s málo potravinami. Když byla menší, při ekonomické krizi, někdy jedla i trávu. Matka jí často posílala do lesa, aby sbírala lesní plody, ale ostatní měli ten stejný nápad, takže se často vracela s prázdnou. Když byla mladší, ještě to nechápala. Teď ví, že její matka jí často posílala do lesa, protože doufala, že se jednoho dne její rusovlasá holčička domů nevrátí. Chtěla se jí zbavit, aniž by si zašpinila ruce.

Cítila, jak se v ní něco pohnulo a hrozilo, že spustí slzy. Nemohla to potlačit. Vzpomínky na hřejivé oči otce. Byly modré. Tedy...ne, byly zelené s takovým žlutým nádechem. Možná kovově stříbrné. Bože, jak už si může nepamatovat barvu hřejivých očí toho nejdůležitějšího člověka na ostrově, ale ostrý pohled matky, který mohl nakrájet i vzduch, měla v paměti tak jasně, jako kdyby před ní stála a zase na ni shlížela.

Utnula proud vzpomínek násilím. Jinak by se v něm utopila. U dveří se o zeď opírala Vipeřina brašna. Lillith byla překvapena, že ten pád přežila a její vnitřek zůstal suchý. Ale pak si připomněla, že Viper je vládce Modrých vln a musela použít ty svoje čáry. Lillith vstala a z brašny vzala dopis, který ukradly z kanceláře. Po jeho předčtení byla překvapená, že jí to Viper neřekla dřív. A měla malou radost z toho, že její instinkt se nemýlil.

„Jaktože tuhle informaci se dozvídám až teď?“ Křikla na Viper.

„Nepřipadalo mi to důležité,“ Lillith zamával vztek. Takže návštěva bohatého šlechtice, teda ne, krále, není důležité?! A ještě tak brzo. Lillith si byla jistá, že plavba přes moře dělící skutečný svět od téhle díry by jistě tři dny trval. Takže to by znamenalo, že přijede zítra, nebo možná ještě později.

„Jdeme tam,“ úplně cítila Vipeřinu změnu nálady - změna na nesouhlas.

„Je čas to vzdát, Lilli, nejsme ani jedna v nejlepší kondici pro nějaký další dobrodružství a k tomu navíc, začínáš tím být úplně posedlá.“

„Neříkej mi Lilli!“ Zavrčela Lillith, ale pak tón zmírnila a procedila tiše promiň. „Posedlost to není, jen šance. Představ si to!“ Přiběhla k Viper. Ta dávala brambory do malé dřevěné misky. „Můžeme tomu zbohatlému kravskému hnoji ukrást celé mnění. Člověk jako on určitě má po kapsách víc mincí než mi dvě dohromady. Mohla by sis opravit dům, nebo si dát něco jiného než brambory a chleba. Mysli.“

Viper se zastavila a odvrátila od ní tvář. „Cítila jsem, že mě tu nechceš. Asi půjdu.“

Lillith zachovala kamenou tvář, i když myšlenka na samotu ji upřímně děsila.

V mžiku byla Viper ve dveřích a pryč. Místnost byla naplněna tichem. Ticho bylo skoro hmotné, a přinášelo další vlnu smutku a emocí, které Lillith v sobě ukryla. Dnešek není dobrý den. Pomyslela si ještě předtím, než se jí zatemnil zrak a přenesl jí o několik let zpátky.

Matčniny černé vlasy pokaždé byly rozházené, když byla naštvaná. Pokaždé, když Lillith udělala něco špatně, matka jí ostře sekla pohledem nebo jí uhodila. Ovšem když Lillith jednoho dne zničila matčinu drahou vázu s něčím, byl to našedlý prášek, matku to tak popudilo, že ji vzala a zamkla ji do kumbálu. Musíš se naučit disciplíně, kde líp než na samotce, Lilli, řekla jí matka než zabouchla dveře. Lillith bouchala a škrábala, křičela a brečela, dokud jí hlas neopustil a přišla na to, že dveře nepovolí. Měla strašný strach, a když ji matka pustila ven, dala si velký pozor na to, aby nic znovu neprovedla...

Lillith se vrátila do reality a cítila slzy, jak se jí ženou podél tváře. Tentokrát se před nima neschovávala. Sedla si na zem k posteli a stočila se do malého klubka, mezitím jí z očí vycházely další slzy s příchutí vzpomínek příběhu, který nikdy nebude vyprávěn.

Zdravím, doufám, že se vám kapitola po delší pauze líbila. Pokud naleznete nějaké gramatické chyby, můžete mě na ně upozornit v komentářích. 😃

-Fantasy_Bookworm-