SÍDLIŠTĚ

1. Kapitola - Rozladěná kytara

Slunce nesvítilo, hudba nehrála, lidé spolu nemluvili a blížilo se k nedělnímu večeru. Pod bytovkou svítila jedna lampa a pod ní se slétalo několik můr. Nebyl to večer ničím zvláštní. Ba naopak, Lukášovi přišel až příliš obyčejný. Seděl ve svém pokoji, zatímco na stehnech držel starou kytaru a na internetu vyhledával ,,jak zahrát akord F".
Připadal si nemožně.
Při malém povzdechu, zabrnkal párkrát na strunu a když slyšel jen skřípavý zvuk, mírně do kytary uhodil pěstí.

Ve videu vypadalo vše o dost jednodušeji. Jenže tohle nebylo video, tohle nebyl žádný fantasy příběh.
S napjatou tváří zamumlal a típl zbytek cigarety do špinavého hrnku na stole. Jeho rodiče nevěděli, že kouří. A ačkoliv byl celý jeho pokoj v šedém dýmu, nikdo by si toho nevšiml. Využíval tak toho.

Vedle v malé kuchyni, se jeho otec opět začetl do novin a v buclatých, chlupatých prstech si přidržoval červenou cigaretu- s malým nápisem na sobě- malboro.

,,Věřila bys tomu?" Vykřikl svým chraplavým, hlubokým hlasem a na čele mu stekla horká kapka potu.

Neměl mnoho vlasů, ale i těch pár kudrlin na hlavě, které měl mimo to i Lukáš, dokazovaly, že byl zpocený.

,,Co zas?"
Zeptala se jeho žena, Lukášovo máma, lehce otráveně a bez pohledu na něj, pokračovala dál v mytí nádobí. Lukášovo táta si falešně odplivl.
,,Ty inflace. Je mi z toho nablití. Kurva, i šunka mě zachvilku zbankrotuje. Co máme dělat, no řekni! Vždyť ty lidi přece nemůžou bejt šťastní... Jakpak by mohli? Když člověk musí kontrolovat kolik má u sebe peněz, ikdyž jde jenom do večerky, no tak je to v píči."

,,Alhe, nemluv tak." Přerušila ho Lukášovo máma a mávla mokrou rukou, na které šel zahlédnout blýskavý náramek. ,,Víš jak nesnáším, když mluvíš sprostě. A přestaň si už číst ty noviny! Vždyť ti tam nikdy nepíšou nic hezkýho. To je jasný, že si budeš číst o tom jak nějakej soused spadl ze žebříku, než to, že někdo vynalezl lék na rakovinu. Lidi zkrátka hledají špatné zprávy miláčku, koneckonců je baví. No podívej! I ty si to čteš. Už to polož." Anižby se Lukášovo táta stihl ohnat za tím, že mu manželka sebrala noviny, raději si opřel hlavu o pravou dlaň. ,,Je mi smutno. Tohle dál nejde. Eli, vždyť já nevím co s námi. V práci to je horší a horší, já toho našeho kluka nebudu moct zachvíli jak uživit... A ty? Jestli to tak půjde dál, tak aby jsis už šla hledat druhou práci. A to bydlíme jenom v malym zasviněnym bytečku!" ,,Mlč už!" Okřikla ho žena, dřív než by začal křičet Lukášovo táta a na rty si položila prst, na náznak aby se ztišil.

Nikdy se mezi sebou ti dva nehádali. Měli mezi sebou určité neshody, ale po většině času, se tyhle mírné zvýšené hlasy odehrávaly jen, aby jeden z nich přestal mluvit o smutných tématech.
Tohle měl na nich Lukáš rád. Ale neměl rád je poslouchat celý den...
Jeden mluvil jen o zprávách a druhý o tom, co si kamarádky řekly v práci. Nic, co by Lukáše bůhví jak zajímalo.

Když se Lukášovo rodiče utišili, dveře od pokoje se otevřely. Šedý kouř už byl dávno pryč, jelikož ho Lukáš stihl vyvětrat v malém pokoji a další rána šedého dýmu, pocházela už jen z kuchyně.
,,Tak co kytara?" Zeptal se hrdě táta, který ji přinesl od přítele, bývalého amatérského hudebníka.

,,Jo, je super." Odpověděl trochu bez života Lukáš, ale přihodil do svých slov i malý úsměv. Chtěl otci udělat radost a to se mu i povedlo.
Prošel chodbičkou k obýváku, zatímco mu spadlo pár tmavých, delších kudrlin do obličeje a než si stihl sednout, oslovila ho máma.

,,Pojď ke stolu, mám pro vás večeři." Políbila ho na tvář a Lukáš se tedy dral k místu u okna.

Jejich jídelní stůl byl velmi malý. Starší stolek, s ušmudlaným ubrusem na sobě a umělými kytkami uprostřed, aby jeho mamka nemusela chodit do květinářství každý večer.

,,Jak bylo dnes ve škole?" Zeptala se máma, paní Eliška, během ticha při jídle a když Lukáš spolkl sousto obyčejných, míchaných vajíček, přikývl. ,,Dobrý, jako vždycky."
Ticho znovu padlo. Ať už se všem třem stalo cokoliv během dne, nikdo si vlastně neměl co říct. A to převážně proto, že nikdo z nich nevěděl jak začít.
Raději, než se o záživnou konverzaci snažit, s poklidem jedli a Lukáš s otcem nedočkavě pojídali. Oba totiž chtěli dělat svou oblíbenou aktivitu.
Každý z nich však zcela jinou.

Lukášovo táta, pan Pavel, se nemohl dočkat na svůj oblíbený seriál, u kterého by si mohl dřebnout na gauč vedle v obýváku, smát se a vykuřovat další cigaretu. Kdežto sám Lukáš, se těšil až bude moct nachvilku pryč, za Filipem. Jeho kamarádem ze školy, z bytovky a sousedem, jen o dvě patra výš.

,,Mámo, můžeme-"
,,Můžete." Máma Eliška se musela pousmát, když se ti dva při prázdném talíři už zvedali. Tušila moc dobře, co mají na mysli a oba se tedy nakonec s úsměvem rozloučili.

Táta, Pavel. Si spokojeně usedl do křesla, vydal to své vítězné: ,,Ahhhh!" A zapnul bednu, jejich malou televizi.
Oproti tomu, Lukáš si už nasazoval svojí hnědou bundu a než oficiálně odešel ze dveří, věnovala mu máma, Eliška, ještě pusu na tvář.

,,Pozor na sebe, klíče od bytu máš, potichu se vrať a mysli na zítřejší školu. Pozdravuj Filipa a jestli někam půjdete nahánět holky, v peněžence jsem ti nechala pár kondomů." ,,Mami-"  Protočil oči v sloup a při zavírání dveří, šel slyšet už jen smích.

Svoboda!

Ne, že by to Lukáš doma neměl rád. Ale vlastně neměl. Své rodiče měl sice velmi rád a věděl moc dobře, jak se snažili. Jenže to prostředí a ten pohled ven ho bolestně nudil.

Nebylo co nového poznávat. Nebylo na co se koukat. Jen čaj byl možná zajímavý v hrnku a slunce, když konečně sem tam vyšlo.
Teď ho však ten domovní smutek opadl. Měl totiž namířeno za svým přítelem Filipem a těšil se, až zase uslyší jeho protáhlej jazyk, plný všemožných, kreativních nadávek.

Před jeho dveřmi se musel Lukáš zastavit. Neexistovalo, že by zaklepal. Lukáš si byl totiž moc dobře vědom, jak to Filip doma má. A klepání, by byla katastrofa. Jelikož už byl zvyklý, vytáhl z kapsy otevřené bundy, černý mobil a displej osvítil celou chodbu, která měla rozbité světlo.
Napsal.

,,Jdeš ven?"

,,Jsem hned tam. Máš zapík?"

,,Jako vždy."

Možná pár textovek, ale pro ty dva to znamenalo hodně. Když se otevřely bílé, špinavé, staré dveře a z nich vyšel Filip, který pak i tiše zabouchl.
Konečně se mohl "nadechnout" a nasadil si kšiltovku, která mu zakryla kratší černé vlasy a pár červených ranek na čele.

,,Jebne mi. Tak pojď už, mám hlad."