Media Girl [C.L]

kapitola 4.

Daphne:
  Na moje doprošování jsme si nakonec pustili Fantoma Opery, můj oblíbený film. Trvalo mi celých 15 minut ho přesvědčit, že je to lepší než dokument o formuli. Fantoma Opery nikdy neviděl, ale přesto nemohl odtrhnout oči. Po nějaké době jsem se probudila. Byla jsem přikrytá dekou a Charles nikde. Vstala jsem a viděla ho, jak si povídá s letuškou. Z části mi přišlo, že i flirtoval. Trochu to zabolelo u srdce, vůbec ho neznám, tak proč.
,,Slečno, vy už jste vzhůru," všimla si mě po chvíli letuška.
,,Nechceš ještě kávu, do hodiny budeme přistávat," řekl Charles.
,,Něco mi připravte, děkuji," odpověděla jsem a šla si sednou.
,,Je ti něco?" přišel za mnou Charles.
,,Asi na mě začne brzo působit jetlag," řeknu a otevřu si svůj laptop.
,,Notak, jde to poznat," ptá se dál.
Než stihnu cokoliv říct, přijde letuška s kávou a já se ponořím do práce.
,,Kdy se zase uvidíme?" zeptá se po nějaké chvíli.
,,Budu až na Grand prix v Imole," řeknu.
,,Proč, to je skoro měsíc?" zajímá se.
,,Nedostala jsem žádnou práci v terénu, budu pracovat z Londýna," řeknu.
,,Dej mi svoje číslo," řekne po chvíli.
,,Proč?" zeptám se.
,,Když nebudeš na závodech fyzicky, aspoň ti z každého něco pošlu," řekne.
 
~

  Chvilku jsem váhala, ale nakonec si moje číslo vyprosil. Než jsem se nadála stáli jsme na letišti v Nice, odkud Charles jel svým autem až do Monaka a mě čekal brzo let domů do Anglie.
,,Děkuju," řeknu ve chvíli, kdy stojíme vedle letadla se všemi věcmi.
,,Za nic, díky tobě byl ten let úžasný a s Fantomem Opery i dost dojemný," smála jsem se.
,,Neboj, ozvu se ti," řekl a objal mě. Docela mě to zaskočilo, ale nemohla jsem tam stát jak zmražená a objala ho možná i pevněji.

~

  Když jsem přistávala v Londýně byl čas oběda. Všude plno lidí, že se nedalo hnout. Než jsem se dostala z letiště k nejbližší stanici metra trvalo mi to celých 30 minut. Přeplněným metrem jsem si ne docela pohodlně dojela až na svou stanici a k sobě domů.

,,Wille?" zastavím se před svými vchodovými dveřmi. Stojí tam můj bývalý snoubenec a buší na dveře.
,,Ahoj Daphne," řekl stydlivě a hned mě pustik k mým vchodovým dveřím.
,,Notak, co tu chceš? Nemá se ti náhodou tak do 3 měsíců narodit dítě?" zeptala jsem se ho. Samozřejmě, že jsem byla vytočená, ale tu fázi křičení a házení věcí po něm mám za sebou.
,,Promiň, chtěl jsem ti pogratulovat a taky tě vidět," řekl.
,,Pogratulovat k čemu? K tomu, že když si mě odkopnul jsem dřela každou sekundu, abych se z Londýna co nejdřív dostala? Ale notak kecy, co doopravdy potřebuješ," nebyla jsem na něj milá, jak bych jen mohla.
,,Potřebuju zpátky tvůj zásnubní prstýnek," řekne.
,,Nemám ho," odpovím mu.
,,Jak nemáš? Musím ho dát Anně trvá na tom, že než se narodí dítě, chce být mojí ženou?" zpanikaří.
,,Vypadni," řeknu. Ale než zabouchnu dveře dovolím si poznámku.
,,Ten tvůj právnický mozek vystudovaný na Cambridgi musí být hodně v háji, že mě prosíš o pitomý prstýnek," zabouchnu a doufám, že se jen nebude snažit dozvonit.

~

  Dva týdny tvrdě pracuji v práci a pořád dokola kontroluji zprávy. Chci na obrazovce vidět napsané jméno Charles Leclerc. V Londýně bylo po 23h večerní a já ležela u sebe v bytě a nemohla usnout. Z takového tranzu mě probudí vibrování telefonu na nočním stolku. Mžourám na jméno volajícího a nemůžu tomu uvěřit, Charles Leclerc.
,,Ahoj," ozve se.
,,Ahoj," řeknu nazpět.
,,Nevím, ani kolik je v Londýně hodin, omlouvám se," pokračoval dál.
,,Děje se něco?" zeptám se.
,,Ne, jen doufám, že se budeš koukat," řekl Charles.
,,Je tu hodina před půlnocí, ale ano slibuji, že se na závod podívám," řeknu mu.
,,Díky, a myslím že jsem ti zařídil, že se uvidíme mnohem dřív než si myslíš," řekl a bez rozloučení hovor položil.

~

,,Dobré ráno slečno Waynová," probudí mě hovor mého šéfa na pobočce v Londýně.
,,Dobré ráno pane," řeknu jen a snažím se co nejlíp hrát to, že vůbec nejsem ješte v polospánku.
,,Jen vám chci oznámit, že za 2 týdny v úterý vás čeká dlouhý let do Tokya, všechny podrobnosti v najdete v mailu, hezkou neděli," řekla típl hovor.
  Nemohla jsem tomu uvěřit, včera mi řekl, že se brzo uvidíme a já ani ne do 24h to mám potvrzené? Vážně jsem byla v šoku.

~

  Dva týdny pryč a já už stála na letišti v Tokyu. Čekal mě ještě přesun do města Nagoja, což už bylo jen pár hodin navíc, konkrétně necelé 3 hodiny ve vlaku. Byla jsem celá natěšená, takhle daleko od Británie jsem ještě nikdy nebyla.
  V Nagoji jsem se ubytovala a šla si prohlédnout město, jiná kultura ale stejně dobrá kuchyně jako v londýnském Sohu.
  Jenže v Nagoji jsem byla bohužel sama, bez Mii a svého týmu kolegů. Z hlubokých myšlenek mě probere vibrování telefonu. Bez jediného pohledu na jméno volajícího hovor zvednu a čekám.
,,Daphne Waynová, co si přejete?" odpovím jak vždy.
,,Ale Daphne, ty nemáš moje číslo uložené?" uslyším hlas Charlese.
,,Cože? To jsi ty, omlouvám se. Nekoukala jsem, kdo volá," byla to sice pravda, ale znělo to víc jako ukázková výmluva.
,,No, na tom nesejde. Vítám tě v Japonsku a zítra se setkáme na okruhu, těším se," bez rozloučení hovor položil a já ležela na své posteli v rozpacích. Možná tu přeci jenom nejsem kvůli práci.