Já Smrtička

1.

     Noční obloha byla plná mraků.
Dešťová voda, která smývala ulice byla kluzká, mému útěku nic neusnadňovala.
Skluzem jsem zabočila mezi budovy a hubenou uličkou běžela na náměstí, kde je často hodně lidí. Ohlédla jsem se a všimla si dvou mužů, měli na sobě tmavé obleky a klobouky.
Můj plán, útěk na střechu, se nepovedl, narazila jsem do muže a spadla na zem.

     Muž mě vytáhl na nohy, ve světle měsíce jsem zahlédla jeho tvář. Pekka Rollins. Nejradši bych mu vyškrábala oči. Bohatý obchodník, kterému patří smaragdový palác.
Někteří otrokáři dováželi lidi jemu, v tu dobu si jednoho z otrokářů najala Tante Hellen, další prohnaná obchodnice, která vlastní zvěřinec, bordel, ve kterém drží cizinky.
Poznala jsme se tam s Morou, tedy s Inej Ghafa.
Byla jsem takzvaná holubička, jelikož jsem byla využívaná jinak, než ostatní děvčata, svoje tetování jsme však dostala. Paví pírko no vnitřní straně zápěstí.
Jeden gauner mi ho odstranil, ale pěkně to zpackal. Zbyla mi tam rovná jizva.

     Snažila jsem se Pekkovi vyvléct, ale silně drtil moje zápěstí. Křikla jsem bolestí.
,,Teď budeš pykat za to, že jsi zabila mého obchodníka."
,,Chceš říct, tvoje peníze." Zamračila jsem se a snažila se pohnout. ,,Mohl si za to sám. Kdyby neobchodoval s lidmi, ani se ho nedotknu."
,,Myslíš si, že nevím, kdo jsi? Malá griša z Ravky," odkašlal si. ,,Ještě bych ti mohl vyčíst, že mi kradeš otroky z Pátého přístavu."
,,To je omyl, já je nekradu, ale osvobozuji. Navíc ti pátý přístav nepatří." Zamračila jsem se. Radovala bych se víc, kdyby mi čepel Pekkova nože nepřistála na krku.
,,Teď zemřeš." Zamumlal a zatáhl mě za cop, aby mi mohl nůž přitlačit na krk, až jsem ucítila teplou krev, jak mi teče po kůži.
,,Podřízneš mi hrdlo?"
,,Ano," zasmál se.
Muži okolo se začali taky smát.
V tom se ozval jemný hlas: ,,Pět na jednoho, na holku, to je teda odvaha."
,,Kdo to řekl?"
,,Řekněme, že někdo, kdo má v ruce kovovou tyč." Ozval se hlas.
Jeden muž spadl na zem a za ním stál vysoký kluk, starý asi tak jako já. Jeho skoro zlatavé vlasy se leskly ve světle, a oříškové oči zářily.
,,Zabijte ho!" Zavelel Pekka.
Nechal své muže bojovat, zatímco mě stále svíral za dlouhý cop a jeho nůž mě tlačil na krku.
,,Notak, přece se nenecháš zabít pro tuhle obyčejnou zlodějku."
Tohle se mě dotklo, jsem obyčejná?
,,Ten přístav ti nepatří." Odsekla jsem.
,,Ne?"
,,Navíc je nekradu, ale osvobozuji, nemáš právo obchodovat s lidmi."
,,Kdo mi v tom zabrání? Ty?"
,,Možná ano, nikdy nevíš. Možná, že kdyby mě ten tvůj 'obchodník' neunesl, nebyla bych vrah, zloděj, někteří tvý gauneři mě nazývají psychopatem." Skoro jsme se zasmála.
Trochu sebou cukl, když si uvědomil s jakou radostí to vykládám.

      Prudce pohnul s nožem.
,,Ty obchoduješ s lidmi...?" zeptal se kluk, mezitím co bojoval s muži.
,,To se tebe netýká!"
,,Já myslím, že ano." Odpověděl mu.
Pekka mě stále tahal za cop. Všichni muži leželi na zemi, jen on stále držel nůž na mém krku.
,,Pohneš se a já jí podříznu."
,,Nemělo by mi to dělat problém, jelikož jí vůbec neznám, ale na to jsem moc velký gentleman. Takže se nepohnu." Odkašlal si a pak dodal. ,,Jen chci říct, že v tuhle chvíli sloužím jako odvedení pozornosti." Mrknul.
,,Odv-" Chtěl začít.
Jednou rukou jsem hrábla po dýce, co mám u boty a řízla Pekku do ruky, pustil mé vlasy a já se mohla otočit. Pekka stál jak přikovaný s nožem v ruce.
,,Já tě jednou....zničím." zamračil se.
,,Já si počkám," usmála jsem se.

      ,,Jdeme krásko?" Zeptal se cizinec. Za ruku mě táhl pryč.
,,Kdo jsi?" Naklonila jsem hlavu, když jsme běželi.
,,Jsem pri- Jsem Nikolai."
,,Díky za záchranu Nikolaii." Usmála jsem se.
,,Můžu znát tvé jméno?"
,,Jistě, jsem Agnes."
,,Moc rád tě poznávám."
Zastavili jsme se před opuštěnou starou továrnou, kde se dřív vyráběla jurda, droga, kterou žvýkají vojáci při dlouhé chvíli. Nikdy se mi to nelíbilo.
,,Počkej. Nikolai je Ravské jméno..."
,,Ano, to je. Studuju tu." Zasmál se.
,,A ty, Odkud jsi?"
,,Taky jsem původně z Ravky, ale od mala žiju tady," sklopila jsem zrak a zahleděla se na špičky svých bot.
,,Vždycky jsem chtěl najít někoho, jako jsem já. Něco ti ukážu." Řekl a za ruku mě táhl nahoru na střechu. Studený vítr ze severu doléhající od moře voněl solí. Z přístavu se ozývaly hlasy a zvony lodí.
Výhled na celý Ketterdam byl ohromující, město plné zlodějů je najednou krásné.
,,Páni," ohromeně jsem hleděla na celé město.