dvě do hlavy / Paulie Lombardo

Kapitola 2 - Luna

Vstal jsem těsně před obědem. Dneska není nic v plánu. Nemusím se zase potácet celým městem, abych poslouchal Salieriho kecy o penězích a nepřátelích, který je potřeba eliminovat.

Můj cíl je jedinej. Ženský v bordelu.

Oblíkl jsem se. Ne do obleku, ale do pohodlnější košile a kalhot. Strávím tam celej den, venkovní svět mě stejně neuvidí, tak nemá smysl si hrát na někoho, kdo nejsem.

Nejsem bohatej chladnokrevnej mafián, kterej do bordelu chodí za levnou zábavou. Jsem už vyhořelej a prahnu po lásce.

Byt jsem si zamkl a klíče si dal pod koberec před dveřmi. Nechci riskovat, že mi někde vypadne z kalhot. Nebo že mi je třeba z odhoznejch kalhot na zemi někdo vytáhne.

Šel jsem svižným krokem se sklopenou hlavou. Styděl jsem se za sebe. Za to kým jsem. Otevřel jsem dveře bordelu a hned mě přívítal teplý smrad vzrušených těl ještě z noci. Tady se čas vždycky zpomaluje. Je tu tma, nejsou tu okna a člověk nepozná, jestli je noc, nebo odpoledne.

,,Zdravím, pane Lombardo, co tu dnes děláte tak brzy?" usmál se na mě barman. Jsem pravidelný zákazník.

,,Ale to víte, dlouhej den a není práce," zasmál jsem se a ukázal na rum na poličce. Dostal jsem plnou sklenici a hned jsem se napil. Je ze mě alkoholik. Kluci mě tolikrát táhli domů ožralýho.

Jak já se za sebe kurva stydím.

Na zádech mi přistaly jemné ženské ruce. Hned jsem se za tou ženou otočil a na koutek se pousmál.

,,Čau, Marie," špitl jsem a snažil se z jejího výrazu vyčíst, co asi chce. Peníze, samozřejmě.

,,Došel sis pro mě?" svůdně se usmívala a přešlapovala z jedné nohy na druhou.

,,Víš, nemáte tady nějakou... novou? Co mě ještě nezná, chápeš," řekl jsem tišše. Chci začít znovu. Chci najít kurvu, z který udělám svou ženu?

Ty seš tak debilní, Paulie.

,,Od tý doby co jsi tady byl naposled přišla jedna, Luna se jmenuje, mám ji poslat za tebou?" odtáhla se ode mě a založila si ruce na prsou. Nejspíš byla naštvaná, že si dnes nevytáhne dolary z mý kapsy.

Přikývl jsem a otočil se zpět k barmanovi. Posrkával jsem rum a vychutnával si ten hořký pocit na jazyku. Není hořčí, než sám život.

Znovu jsem se utopil ve vlastních myšlenkách. Dusilo mě to vevnitř. Strach z budoucnosti, vlastně z úplně všeho.

Ti, co mají v kapse jen drobáky, mají strach z toho, co bude zítra, co budou jíst, jak uživí rodinu a jestli někdy najdou práci, která jim vydělá víc. Pohlížejí na mě s palčivou závistí, že mám, co chci, nejraději by si na mě flusli, část mých peněz si vzali, aby se pár dní bát nemuseli. V týhle společnosti mám respekt, jen protože lidi vědí, co peníze a kulky dokážou. Neberou mě vážně. Berou mě jako hrozbu, která ovládá stát penězmi.

Ale já takovej nejsem. Já mám strach. Stejně jako oni. Jen se nebojím toho, že nebudu večeřet, ale toho, že budu do konce života večeřet sám. Že nebudu mít nikdy koho živit, že nebudu mít s kým se o strachu bavit. Že si nikdy nenajdu normální práci.

Ale to stejně nikoho nezajímá. Každej by se na moji pozici chtěl dostat, dokud se na ni nedostane.

Do mého zorného pole vešla drobná ženská postava. Vlasy měla tmavě hnědé, už od pohledu jemné a měla jeden pramínek za uchem, kde její jemnosti chyběla jen květina.

Co tady dělá? Vypadala, že je čerstvě dospělá, na rtech jí pohrával nevinný úsměv a v očích měla pořád jiskry. Takto nedotčená a dělá takovou práci?

,,Jsem Luna," podala mi směle ruku a já ji přijal. Její hlas byl tichý a připomínal jemný letní vánek.

,,Paulie," řekl jsem v její hlasitosti a nechtěl její ruku pouštět.

Nikdy jsem neviděl něco tak... krásnýho.

,,Půjdeme nahoru?" přiblížila se ke mně a rukou mi pod barovým stolem zmáčkla rozkrok.

Z mého okouzlení její bytostí jsem úplně zapomněl, proč tu jsem. Až fyzická reakce mého těla mě probudila a já si uvědomil, že tu nejsem pro lásku.

Že je jako všechny ostatní, vyspí se se mnou a z peněz si koupí večeři.

Ale já v ní viděl něco víc.

,,Jo, jasně," odtrhl jsem a kopl do sebe zbytek rumu.

,,Pošlu vám nahoru něco na pití," mrkl na mě barman a já přikývl. Zvedl jsem se a nechal se její jemnou rukou táhnout do nějakého pokoje.

Sledoval jsem, jak se její vlasy přehupovaly ze strany na stranu, jak se její kůže v hýždích napíná a zase povoluje a jak tiché její kroky jsou.

Zavřela za námi dveře a sedla si na postel.

,,Tak mi pověz, jak to máš rád, chceš mě tvrdě, mám se o tebe postarat sama, nebo chceš převzít kontrolu ty?" dala si nohu přes nohu a já žasl. Ne kvůli tomu, jak je "ochotná", ale kvůli tomu, jak je tenhle svět strašnej a zkaženej. Proč taková mladá slečna dělá tuto práci? Měla by vést nějakou kavárnu nebo se starat o zvířata. Ne se nechat zneužívat od zoufalců, jako já.

,,Já bych si vlastně asi rád povídal," špitl jsem a sklopil hlavu. Já ti nechci ubližovat víc, než ti tato práce už dost možná ubližuje, a přenášet na tebe svoje problémy.

Překvapeně povzdychla a poplácala na místo vedle sebe.

,,Zaplatím ti za to, neboj," hned jsem dodal, aby si nemyslela, že časem mrhá. ,,Hodně ti zaplatím." Protože si nemám s kým jiným povídat.

Sedl jsem si vedle ní a složil hlavu do dlaní. Chtělo se mi plakat. Chtěl jsem si položit hlavu do jejího klína a zkazit její nevinnost tím  vším, co mě trápí, ne svou mužskou nadržeností.

,,Trápí tě něco? Nebo, proč nechceš moje služby?" řekla opatrně, zatímco mi prsty bloudila ve vlasech.

,,Vlastně, poslední dobou všechno."