Není to ani půl hodina co jsem vyjel, a už se začíná zamračovat, temná mračna se pomalu blíží a do obličeje mi fouká chladný vítr. Nerad dělám tuhle práci, živíme se tím, že okrádáme ty, kteří okrádají ostatní. Půjčování peněz je přesný opak toho, za co stojíme. Oni jsou jako my, snaží se přežít i když toho nemají moc, nechají se přesvědčit k půjčce, a já potom musím z těch chudáků ždímat peníze, kterých už tak mají málo. Před pár týdny jsem šel vymáhat peníze od jistého pana Downese, měl ženu a syna a byl vážně nemocný, nebyli to špatní lidé, jenom zoufale potřebovali peníze. Nechtěl mi ty peníze vrátit, pohrozil jsem mu, ale vylezlo z něj že peníze prostě nemají. Nedlouho poté zemřel na následky té nemoci. Ty peníze jsem od jeho rodiny nakonec dostal, ale za jakou cenu? Zemřel jim otec a já je ještě obral o to málo co měli. Ale dělat to musím, peníze se samy nevydělají. Proto neokrádáme prostý lid, občas i někomu v nouzi pomáháme. Jenže poslední dobou jsem od Dutche moc dobrých skutků neviděl, a to mě trápí. To on a Hosea mě k tomu vychovávali, Dutch je pro mě jako táta.
Nejedu moc rychle, radši jezdím pomaleji a kochám se okolím, krása přírody nikdy neomrzí. Mohl bych odbočit doleva a projet městečkem Rhodes, ale vydám se po cestičce podél řeky, v Rhodes se stavím po cestě zpátky a koupím tam nějaké potraviny, kafe, jídlo v plechovkách na delší cesty a podobně. Je chladněji než jsem byl doposud zvyklý, minulý týden byl teplý, tak jak to v srpnu normálně bývá, a teď se náhle ochladilo a zatáhlo. Pomalu už přijíždím k tomu potoku. Je to překrásné místo, v údolí malý lesík, uprostřed něj teče potok, a okolo se tyčí ne příliš strmé kopce, výborně by se tady rybařilo. Vydal jsem se na severní stranu kopce, kde má údajně bydlet pan Wróbel. Když jsem se dostal nahoru, uviděl jsem menší domek asi 100 metrů daleko. To bude jeho. Vedle něj mu roste zelenina a okolo je travnatá rovina. Kdyby nebyla cena za moji hlavu ve 2 státech, dokázal bych si představit tady žít. Jak jsem přijížděl blíž, bylo mi jasné, že něco není v pořádku. Ze směru toho domu vycházel prapodivný zvuk. Nic podobného jsem nikdy neslyšel. Znejistěl jsem. Čím víc se přiblížuju, tím je to horší. Zní to jako… křik? Nezní to lidsky, ani žádné zvíře by nevydalo takhle nepřirozený, skříplavý a vysoký jekot. Když jsem se přiblížil tak na 50 metrů, sesedl jsem z koně a pomalu postupuju blíž. Oči na šťopkách a ruka v pohotovosti u zbraně. Slyším i druhý křik, no spíš to zní jako udýchané zoufalé naříkání. Co se to sakra děje? Zpoza domu vyběhl poměrně malý a slabě vypadající chlap. To bude pan Wróbel. Vypadal pěkně vyčerpaně a vystrašeně. Hned za ním kulhavě kluše další muž, asi ho nahání. Ale moment, to on vydává ten zvláštní zvuk. Na jeho pohybu není něco v pořádku. Wróbel mě zahlédl a rozběhl se ke mně. Zvláštní muž se začal přibližovat taky. Konečně jsem na něj viděl pořádně. Oblečení má špinavé a roztrhané, pohybuje se nemotorně, kolem jeho úst je krev a kůži má bledou. Když byl Wróbel jen pár metrů ode mě, začal rozklepaně a rychle něco říkat, jenže jsem mu nerozuměl ani slovo. Nemluvil anglicky, tenhle jazyk zněl jak něco z Evropy, možná polština. Podíval jsem se na něj nechápavě a velice zmateně jsem se zeptal: „Co??“ Uvědomil si, že takhle se se mnou nedomluví. Všiml si, že ten neznámý muž se k nám přibližuje. „Dům!“ Wróbel přikázal mezitím co ukazoval na svůj domek. Nemám tušení o co tu jde, ale hádám že se od něj něco dozvím. Cizinec už je blízko a přátelsky nevypadá. Wróbel se rozběhl k jeho domu a já běžel hned za ním. Cizinec se na mě vrhl a shodil mě i sebe na zem. Otevíral svoji zakrvácenou pusu, jakokdyby se mě snažil kousnout. Stihl jsem se zvednout a utíkal jsem dál. Wróbel mezitím otevřel dveře, vpadl dovnitř, já za ním, zabouchl jsem za sebou dveře a zabarikádoval je skříní. „Kdo to byl? Co se stalo?“ Dostal jsem že sebe přes zrychlené dýchání a paniku. Wróbel se na mě jenom díval. „rozumíš mi?“ tentokrát jsem mluvil pomaleji. On odpověděl, ale tomu jsem zas nerozuměl já, tohle bude složité. Cizinec začal bušit na dveře a naštvaně a hlasitě chraptit hlasem. Tvářím se zmateně, mezitím co Wróbel je vystrašený. Wróbel si třepavýma rukama vyhrnul rukáv na levé ruce a ukázal mi svoje předloktí. Měl tam zranění které mi bylo povědomé. Rána po kousnutí, dost podobná té, kterou jsem viděl u Swansona. Chytl jsem jeho předloktí a podíval se na to z blízka. Zírám na to, snažím se to nějak pochopit. Wróbel svoji neporaněnou rukou ukázal na dveře, kterýma se sem furt snaží dobýt cizinec, „On.“ a ukázal na svoje poraněné předloktí. Že by to byl ten samý šílenec, který potkal Swansona? Vyhlédl jsem z okna ven s nadějí, že uvidím hezký a příjemný výhled na zelené planiny, jenže na mě čekal přesný opak. Celá skupina vyhublých, bledých postav se přibližovali k nám. Ten cizinec přede dveřma nebyl jediný. „Sakra! Musíme pryč!“ poklepal jsem na Wróbela a ukázal ven. V mžiku jsem odtlačil skříň, které barikádovali dveře, a vytáhl z pouzdra svůj revolver. Hned co jsem pootevřel dveře, cizinec prostrčil škvírou svoji hlavu. Neváhal jsem a střelil jsem ho do hlavy, ale nepadl na zem. Rozrazil dveře, na spánku měl díru od kulky, a chtěl jít po mě, já mu ale dál druhou kulku do čela a to už ho položilo. Kromě dvou ran v hlavě má další zranění u ramene. K tomu ale přišel dřív, přibližně před pár dny. Byl pokousán někým jiným. Vstal jsem a podíval se na Wróbela, „Jdeš se mnou?“ a naznačil jsem ať mě následuje. Wróbel zakýval hlavou. „Dobře, jak chceš.“ Vyběhl jsem ven a rychle zabouchl dveře. Venku vane studený vánek a oblohu úplně pohltily mraky. Skupina těch divných belhajících lidí je už dost blízko. Když mě zahlédli, rozběhli se, jak jim to jejich neobratné těla dovolují a, stejně jako ten první, kterého jsem potkal, začali vřískat. Z toho zvuku mě mrazilo. Neměl jsem jinou možnost než se dát do běhu. Pískl jsem na svého koně, Dereka, ten mi přiběhl naproti, já naskočil a už jsme jeli co nejrychleji do kempu. Pokud se tyhle věci pohybují všude, musím okamžitě varovat ostatní.
