Anděl strážný, anebo démon?

Nový domov

Probudí mě slunce pronikající do pokoje skrz střešní okno. Chvíli mi trvá než otevřu oči a uvědomím si, kde jsem a co je za den. Je sobotní ráno a do práce jdu až večer. Převaluji se na manželské posteli a snažím se vzpomenout si na to, co se včera stalo. Hlava mě bolí z nadměrného množství tequily sunrise, kterým jsem se snažila vyhnat z mysli myšlenky na dalšího bývalého přítele. Vstanu a otevřu okno. Do pokoje začne proudit čerstvý svěží vzduch. 

Jdu do koupelny, která se nachází hned naproti mému pokoji, pustím na sebe vlažnou vodu. Jak tak stojím ve sprchovém koutě a zhora na mě dopadají kapky vody, začnu přemýšlet. Je moje nová spolubydlící doma? Zastavím vodu a sleduji svůj odraz ve velkém  zrcadle nalepeném na vnitřní straně dveří. Na paži, stehnech a hrudníku se mi vybarvily nové modřiny. Některé jsou světlé, takové co za pár dní zmizí a nezbyde po nich jediná stopa. No jiné jsou temně fialové, nedají se přehlédnout a budou mojí součástí ještě několik týdnů.

Obléknu si černé tepláky a šedý rolák. Vlasy si stáhnu do ledabylého drdolu. V bytě je absolutní ticho, z čehož usuzuji, že jsem tu sama. Stojím v moderně zařízené kuchyni. Zády se opřu o kuchyňskou linku a lžičkou míchám kávu. Přestože jsem v tomto bytě teprve pár dní, mám pocit jako bych tu žila odjakživa. Někomu by se mohlo zdát děsivé, že jsem se nastěhovala k holce, kterou jsem viděla poprvé v životě. Vůbec jí neznám, no přišla ve chvíli, kdy jsem nejvíc potřebovala pomoc. Byla to právě Victoria, kdo mě přiměl k rozchodu s Edmundem - mým teď už expřítelem, jehož doteky mám doslova vidět na kůži. No a včera když jsem stála na mostě Sebevrahů odhodlaná vrhnout se do temných hlubin řeky, Victoria mě proti mé vůli hodila do auta a odvezla sem. Na místo, které nyní nazývám domovem.  Jsem jí za to nesmírně vděčná. 

Sebevražda by mi možná vyřešila problémy a určitě bych nikomu nechyběla. No kdo ví, co by následovalo po ní. Co když je po smrti něco ještě horšího než život. Existuje tolik názorů a teorií, že nevím čemu věřit. Jedním jsem si jistá - určitě nepatřím do nebe. Jediná spravedlnost světa spočívá v tom, že ve správný čas, každý z nás zjistí, jak to funguje na druhém břehu. Z těchto úvah mě vytrhne zvuk otevírajících se dveří Victoriina pokoje. Mám pocit, že leknutím mi srdce vynechalo jeden úder.