Nedotknutelný

8. scvrklé jablko

Stojím u skříněk jako poslední.. všichni už odešli, jen já zůstal nehnutě stát před vlastní otevřenou skříňkou a přejížděl prstem po stranách učebnice fyziky, jako bych ji chtěl celou v rychlosti prolistovat. Pohled na míhající se hrany stran mě totiž většinou svedl uklidnit. 

     Teď je tomu ale jinak.. protože jen co se donutím konečně mrknout, se mi po tváři skutálí hned několik těžkých slz najednou. Jedna z nich mi koutkem u pusy skončí na chvějících se rtech a já ucítím její slanou chuť. Je zvláštní, že povolením, kdy se konečně můžu rozbrečet, kdy konečně můžu svraštit čelo ve ztrápené grimase pláče, se ve mně současně také v onu chvíli něco příšerně stáhne. Jako když utáhnete uzel na provázku. Ostrá bolest projede mým trupem jako dýka.. snažím se zhluboka dýchat.. snažím se uklidnit, můj zrak se kalí a společně s ním i pohled na míhající se stránky učebnice. 

    Dva prudké nádechy a dlouhý výdech. Trik využívaný zvířaty a kojenci, který má přeci jen něco do sebe. Odložím učebnici, zamknu skříň a se sklopenou hlavou se vydám do jídelny. Mé slzy dávno uschly nebo skončily otřené do rukávů bundy a já nabývám dojmu, že nikdo nevidí mé rány, pokud nekrvácím. 

Ve dveřích už dávno zmizely davy dětí, které teď postávají vzorně seřazené ve frontě před výdejním okénkem. Zařadím se a vyčkám, dokud na mě nepřijde řada. Popadnu tác společně s příbory a obdržím talíř s filetem s kaší, nudličkovou polévku a malé scvrklé jablko. Obhlédnu plné stoly.. pátrám po místě, kde bych nikomu nepřekážel a koutkem oka zavadím o partu dětí, o chlapce z naší paralelky střiženého na ježka, jak klábosí s ostatními členy skupiny a chrochtavě se u toho řehtá. Teď projdu uličkou kolem něj, nastaví mi nohu, abych o ni zakopl, škobrtnu, pak se zvedne s vlastním tácem v jedné ruce, čapne mé kokino (které dnes představuje scvrklé jablko) přivlastní si ho a s úšklebkem na tváři společně s ostatními odejde pryč. 

    Tohle dělává vždy.. je to takový náš rituál, dalo by se říct. 

    Vykročím tedy, ale jen co přijdu blíže k němu.. nohu mi nenastaví, ani na mě nepohlédne. Přistihnu se, jak stojím vedle něj a upřeně na něj civím.. snad čekám, až to udělá. Místo toho, abych byl rád, že už tohohle ponižování mé osoby nechal, a šel sebevědomě kupředu, tu stojím a doslova čekám, až mi.. nastaví nohu, abych zakopl. 

    Na chvíli na mě pohlédne, prohlédne si mě od shora až dolu a potom otráveně utrousí: „Co je?" Zamrkám.. ‚Teď bys mi měl podkopnout nohy,' proběhne mi hlavou, ale nic na jeho otázku neodpovím. Vystřízlivím, zakroutím hlavou, otočím se o 180°, odnesu tác společně s plnými talíři k okénku hned vedle toho výdejního, odignoruji naštvaný pohled kuchařky za ním, ani k ní nevzhlédnu, jako by vlastně ani neexistovala, bleskurychle projdu jídelnou, popadnu v šatně své věci a vypadnu ven z budovy. 

Nikomu nebudu chybět.. dokonce ani tomu, kdo mi denně podkopával nohy.