Celou dobu, co jsem poblíž těch dvou Winchesterů, panuje ve vzduchu zvláštní napětí. Vím že mi nevěří, neví co ode mě čekat a já od nich taky ne. Prostě lovci. V blízkosti kohokoliv koho neznáme, jsme paranoidní. A víme proč. Ne jednou mi to zachránilo život a věřím, že jim taky. Každopádně Sam je přívětivější než Dean. Nebo to možná jenom líp skrývá. Vypadnu, jen co dám do kupy Mustanga.
Hned co jsem vystoupila z auta jsem se vydala jsem se rovnou do koupelny. Viděla jsem, jak mě oba bratři ‚nenápadně‘ pozorují. Protočila jsem očima, ale nemám jim to za zlý. Taky se mám na pozoru. Jenom ne tak nápadně. No muži prostě. Dala jsem si dlouhou, horkou sprchu a umyla si vlasy. Byla to potřeba. Hodně. Když jsem vylezla, už se na mě dalo dívat a nevypadala jsem jak oživlá mrtvola. Jen v ručníku jsem vyšla z koupelny a vydala se do pokoje, kde už jsem měla nové oblečení.
Vzala jsem si volnější, roztrhaný modrý džíny, tričko Guns N‘ Roses, přes to tmavě zelenou flanelku a na nohy kanady. Mokrý vlasy jsem si zapletla do copu a šla jsem dolů. Tam jsem na gauči potkala akorát Sama. Deana jsem nikde neviděla, ale tak nějak jsem tušila, kde bude. Šla jsem do kuchyně, kde jsem z lednice vzala rovnou dvě piva a vyšla ven. Jak jsem čekala, už skákal kolem svojí Impaly. „Čau“ řekla jsem, a podala mu pivo. „Dík“ řekl s kývnutím hlavy a začal zkoumat lahev. „Je to zavřený a nic v tom není.“ Protočila jsem očima a on na mě tak zvláštně čuměl, že jsem dodala „taky si kontroluju všechno, co mi kdo dá.“ Přikývl. „Hele, něco bych od tebe pořebovala“ začala jsem. „Potřebuju nějaký ty věci na auto a nářadí. Něco mám, ale to na takovýhle opravy nestačí. Stačí když mi ukážeš, kde tady hledat. Je to tu celkem velký a chci začít co nejdřív.“ Jen přikývl a rozešel se směrem k jakýsi, asi garáži? Kůlně? No prostě tam. Šla jsem za ním a když otevřel dveře, nestačila jsem se divit. Byly tam všemožný náhradní díly, laky, barvy a nářadí. „No pěkný“ zálibně jsem řekla a už si to štrádovala k jedný polici. „Jo, Bobby tu má skoro všechno, na co si vzpomeneš.“ Prohodil můj společník a pokračoval. „Hele, chci něco vědět. Co máš s Crowleym za problém? Protože si nemyslím, že by tohle bylo nějakým jeho omylem. To se mi ani nepokoušej nalhávat. Je to Crowley. Nejsem úplně blbej.“ No, tak tím mě dostal. Povzdechla jsem si. „Nooo… Máme spolu menší neschody.“ Prohodila jsem ledabyle a stočila k němu pohled. Jen zvedl obočí, tak jsem pokračovala. „Ještě když byl křižovatkovej démon, jsem mu kazila kšefty a poslala ho zpátky do pekla. No a nějak spolu nevýcházíme ani teď.“ Uchcechtla jsem se. „Ale ten parchant moc dobře ví, jak mě vytočit. Chudák Mustang. Každopádně teď je řada na tobě.“ Pozvedla jsem obočí prozměnu já a on se akorát ušklíbl. „Taky jsme s ním měli tu čest ještě když dělal u silnic. No co se dostal k moci, je tady těch démonů víc a víc. Já se Samem je likvidujeme a jemu se to asi úplně nezamlouvá. Navíc jsem ho párkrát poslal do háje a jeho ego asi dost utrpělo.“ Hm zdá se, že pán má celkem smysl pro humor. Myslím Deana, ne Crowelyho. „Zdá se, že ten pablb má něco v plánu. A ani trochu se mi to nelíbí.“ Prohodila jsem a zamračila se. „Jo, to ani mně.“ Pak jsme už ani jeden nic neříkali, pobrali co potřebujeme a vydali se k autů.
Už bylo pozdě v noci, když jsem konečně dodělala to nejzákladnější na autě. Nemyslela jsem si, že ho zvládnu opravit nějak extra rychle, ale po bližším prozkoumání jsem měla chuť na místě vyvolat Crowleyho a prostě ho zprovodit ze světa i pekla jakýmkoliv způsobem. Vykašlala jsem se na to, posbírala prázdný lahve od piva, šla dovnitř a po cestě se smiřovala s dočasným soužitím s bratry Wincherstery, protože bez auta se prostě nehnu. Došla jsem do kuchyně a hledala doslova cokoliv k jídlu. Od oběda jsem nic nejedla a už umírám hlady. No… koukám, že pánové si vedou domácnost asi jak já. Jídlo skoro žádný, ale chlastu je tu požehnaně. Nakonec se mi povedlo vyhrabat zpoza těch všech plechovek a lahví, kupodivu neprošlej, sýr, šunku a kečup. Bomba, takže jestli tady nekdě seženu chleba a toustovač, budou tousty. Po chvíli hrabání v policích a skříňkách jsem našla všechno, co jsem pořebovala. Dala jsem se teda do práce, protože jinak ten chleba sežeru si suchej. Po chvíli jsem za sebou uslyšela kroky. Rychle jsem sáhla po noži, kterej lžel u dřezu a otočila se. Za mnou stál Dean. Celkem překvapenej Dean. Celkem překvapenej Dean, kterej překvapil mě, protože měl v ruce pistoli. Tak jsme tam oba stáli jak idioti a čuměli na sebe, až nakonec promluvil. „Ehm… nepoložíme to?“ Beze slova jsem udělala, jak řekl a on taky. „Můžeš mi říct, proč sem uprostřed noci přijdeš a míříš na mě pistolí?“ Zeptala jsem se po chvíli. „Myslel jsem, že tady někdo nebo něco je. I když tady jsou pasti na démony, nikdy si nemůžeš být jistá, když se tě snaží dostat tolik potvor. A můžeš mi ty říct, proč tady uprostřed noci stojíš a míříš na mě nožem?“ Stočil svojí odpověď do otázky a na konci se trošku zašklebil. „Před chvílí jsem skončila u auta a měla jsem hlad. No a proč na tebe mířím nožem? No proč asi. Sám si umíš odpovědět. Nikdy nevíš kdo, nebo co se kde objeví. Věř, že by se mi takovýhle noční přepadení nestalo poprvé.“ Jo, být pořád ve střehu je nutná část naší práce. Časem si na to zvyknete. No fakt. Pak už je to taková klasika. Prostě nože pod polštářem, pistole vedle postele, sůl vždy při ruce… Jak říkám, klasika. „Chceš taky?“ Zeptala jsem se a poukázala na talíř, na kterém už byly dva tousty a šla vyndat z toustovače další. „A víš, že jo.“ Řekl a zasedl ke stolu. Poližila jsem před něj jeden talíř a sama si vzala druhej. Cestou jsem ještě z ledice vzala dvě piva a položila na stůl. „Dík.“ S mírným úsměvem mi poděkoval a já se jenom pousmála, kývla a dala se do jídla.
Z jedný lahve piva u jídla se staly… No… Asi po pátý jsem to přestala počítat. Taže teď tady sedíme s Deanem na zemi na chodbě a smějeme se jak úplní idioti. Jsme opření o zdi naproti sobě a momentálně se snažíme jeden druhýho nohama zatlačit do zdi. Ano, daří se nám. A proč že jsme v tý chodbě? Chtěli jsme se odebrat do pokojů, ale přišli jsme na to, že ani netrefíme na schody. Jo. Prostě se to nedařilo, tak jsme to zakempili na zelmi. A je nám to úplně jedno. „Hej Char!“ Ozval se z ničeho nic vytlemenej Dean. „Jo Deano?“ Zeptala jsem se a začala se taky smát. „Víš že jsi docela v pohodě? Ještě u jídla jsem z tebe měl blbej pocit.“ Smál se dál. A já se smála taky. „Jo to já z tebe taky. Vlastně z vás obou. Nu což. Paranoia, nemoc z povolání.“ Vysoukala jsem ze sebe a u poslední věty se začala smát ještě víc než do teď. „Jo, asi jo.“ Tlemil se dál. A tak jsme se tam tlemili jak dva idioti, a bylo nám fajn.
YOU ARE READING
FAMILY CURSE // SPN
Fanfiction,,Bolí mě hlava jak po tom, co jsem prochlastala týden ve Vegas, nevim kde jsem, nevim kdo jsi, ale to teď není to podstatný. Chci vědět jenom jednu věc. Kde je moje auto?" Jo, to bylo to první, co jsem řekla, když jsem se probrala dámy a pánové.
