Andělé Konce

3. kapitola -před sedmi lety

Do učebny se vkrádalo světlo z venku. Podzimni chlad se otevřenými okny dostával pomalu dovnitř.
,,Takže kontrolní otázka,“ ozval se vysoký učitel s dlouhými černými vlasy a brýlemi na nose. V učebně bylo kolem deseti žáků, z nichž výrazně vyčníval jeden hoch s koženými tepláky a bílou košilí. 
,,Gallane, dej ty nohy dolů.“ Seřval hocha učitel, avšak bez nějakého výsledku.   
On se jen povrchně usmál.
,,Tak když máš tak ležérní přístup, co kdybys přišel k tabuli a zopakoval vše, co jsem řekl?“.
Sundal nohy dolů, vstal ze židle a přešel k tabuli, opřel se o ní, složil ruce a pokrčil nohu. ,,Ehm…“ teatrálně si odkašlal ,,Nijak si nevzpomínám, pančitel.“.
,,Jsem pan učitel, ne pančitel. A začni mluvit, jinak řeknu majoru Aritaelovy Suliaa, že jsi neuposlechl svého učitele při vyučování historie“ pohrozil mu pan učitel.
,,Jo, jo, vždyť jo.“ Nezměnil chlapec svůj ležérní přístup.
,,Téměř před sto čtyřiceti lety objevili upíři, jež začali napadat severní státy a zničili je, u hranic našeho království  zastavili, a konec.“ Řekl rychle. 
,,Nó hochu, tak to je za pět“ řekl pan učitel. V tu chvíli si chlapec vzpomněl, jak ukrutně ho bolela zadnice po minulé pětce. ,,Pane učiteli…“.
,,Ano?“ stočil učitel pohled od žákovské knížky, kam ještě ani nenapsal známku.
,, Chtěl bych to radši zkusit znova“ řekl to potichu, aby to neznělo jako žehrání  
,, Dobrá, tak to zkus znova.“ Pobídl ho pan učitel.
Narovnal se a pokašlal si. ,, Takže“ začal. ,, Téměř před sto čtyřiceti lety se v království Surra a Linia objevili podivné krvelačné bytosti, jež zabíjeli vše živé v jejich dosahu. Všem svým obětem vysáli krev, což je jejich způsob konzumace jejich potravy.
Jakmile tato dvě království padla, Merenie, Manna a Kerreck vytvořili alianci a bojovali spolu proti těmto bytostem. Postupem času padla Manna a po ní i Kerreck.
Merenie však své území urputně bránila. V těchto bitvách se vyznačovala jedna trojice. Belle, Sarog a Sarena. Říkalo se jim taktéž Ďáblova svatá trojice. Oni byli jako první, kdo aktivoval své schopnosti. Jejich oči však měli barvu červenou, ne modrou.
Oni tři táhly Merenskou armádu, spolu se zbytkem armád Kerrecku a Manny. Tito tři hrdinové naučili ostatní obřad, při kterém získají schopnosti. 
Všem se při jejich aktivování změnili oči na svítivě modré. 
Rychlost, noční vidění, síla, hbitost- to jsou věci, které aktivováním získali, ale každý měl jednu schopnost navíc. Někdo to uměl dobře s mečem. Někdo zase dobře ovládal sekyru, nebo luk, ale po aktivaci se jejich dovednosti desetkrát zvýší.
Potom, co lidstvo naučili, jak tyto schopnosti ovládat, najednou záhadně zmizeli a nikdo je už neviděl.
Schopnosti, které dodnes ještě máme, se zrodí při Měsíčním obřadu.
Ti, kteří tu sílu získají, můžou jít na bitevní pole.“ Ukončil chlapec a podíval se směrem k učiteli, který tam seděl s pusou otevřenou, jako kdyby čekal na to, než mu tam vletí moucha. Oči měl vytřeštěné, jako kdyby právě spatřil nějakého ducha.  
,,Pančiteli? Řekl jsem něco špatně?” A kruciš! Zanadával si chlapec v duchu a už si ppředstavoval bolest své zadnice po výprasku od majora Aritaela.
Učitel zavřel pusu a nasadil svůj obvyklý vážný výraz. Svůj pohled ihned obrátil k žákovské knize a něco tam svým železným perem napsal. Knihu poté chlapci podal a povzbudivě se na něj usmál. 
,,Snad tě pan major Aritael pochválí za tvé úctyhodné znalosti ohledně dějin našeho království. Až se s ním setkáš, řekni mu, že zítra nejdeš do školy.”
Srdce zajásalo tak, že by mohl chytit z toho i srdeční záchvat.
V tom se jedna dívka zvedla ze židle. Měla dlouhé černé vlasy a krásné zelené oči. ,,Pane učiteli, už je dvanáct.” Učitel celou třídu propustil, čímž ukončil vyučování, a sám poté odešel.
Ve třídě zůstal jen onen chlapec. Dnešní služba ve třídě padla na něj.    
Na koště, jež viselo v rohu na konci učebny se ani nepodíval. Místo toho nohou sešoupl viditelný bordel pod lavice. Kytky na dřevěných parapetech už ráno zalil někdo jiný a on se s tím obtěžovat vůbec nechtěl.  Ale jednu věc udělat musel. Začal zvedat židle vzhůru na desku lavic s kyselým výrazem ve tváři. V tom do místnosti vstoupila ona dívka, která oznamovala konec hodiny. Chlapce ani ne pozdravil. Vzala první židli a zvedla ji.                              Chlapec tam jen tak udiveně stál. Nečekal, že mu někdo přijde pomoct. Mlčel a snažil se přijít na to, proč ta dívka přišla. Něco po něm chtěla, to mu bylo jasné. Oba se dostali až k pošleš km dvou židlím, kde se najednou dívka zarazila. Chlapec ji sledoval se zájmem.
,, Hele….“     
,, Myslím, že ti tři měli magické schopnosti!.“ Vyhrkla najednou zničehonic dívka a chytila ho za paži pravé ruky. V jejích zelených očích jí šlo vyčíst, že je  z té představy nadšená. Avšak její nadšení opadlo ve chvíli, kdy viděla chlapcovo výraz nepochopení. 
,, Pusť mě!“ přikázal, avšak zbytečně, neboť svou ruku vykroutil z jejího sevření. Malinko zavrávoral, jak tím ztratil rovnováhu, ale pak zaujal pevný postoj.  ,,Nevěř pohádkám. Nic, jako magie neexistuje.“. 
,, Ale“ zkoušela protestovat dívka.
,, Tady není žádné ale.“ Nepustil ji ke slovu. ,,Lidi věří, že když si budou myslet, že jsou silnější než jsou ve skutečnosti , tak jim to ulehčí život. Jestli chceš věřit, že existuje něco jako magie, tak v tomhle světě moc dlouho nepřežiješ. Jednou naše království padne pod náporem upírů, lidi budou zabíjeni a oni se budou krmit. Až z tebe budou vysávat život, budeš taky věřit v tu tvoji magii?“ očima se vpíjel do těch dívčích. Její zelené oči se nezaplnily slzami, jako běžně dívkám v jejím věku. Místo toho zvedla židli na stůl a předstírala nezájem.
,, Ptal jsem se…“ v tu chvíli mu dívčina dlaň přistála přímo na pravé tváři. Zavrávoral dozadu a rukou se v tom místě chytil. Tvář ho pálela a měl tam červeně obtisklou její ruku.  
,, Ne… Možná že moji víru to zlomí, ale víš, co mi to nezlomí?“ zeptala se dívka s bojovým plamínkem v očích. Chlapec se na ni jen zmateně podíval.,, to nevím“.
,,Nezlomí to mojí naději v lepší zítřky.“ Odpověděla mu. 
Velice se snažil v hlavě najít nějaký argument, avšak svou nebojácností ho úplně převezla. Když viděla, že tenhle boj vyhrála, nezačala se mu posmívat a ani se nesnažila ho ještě více pokořit. Místo toho vzala jeho ruce do svých a podívala se mu do očí. ,,Když nastane konec našeho království, konec celého lidstva, stále budu věřit v naději, což je ještě větší magie, než o které mluvím.“