Andělé Konce

1. KAPITOLA

Nad Panovým lesem padla noc.
V černočerné tmě nešlo nic zahlédnout.
I kdyby se normální člověk soustředil sebevíc, neuviděl by nic.
Měsíc se skryl pod mrakem. Celý dnešní den pršelo, byl vichr a na mnoho místech  dokonce udeřil blesk. V podvečer toto počasí ustalo, bouřky a mraky se stáhly a vítr přestal tak náhle, jako začal. Ale špatné počasí vystřídal noční chlad.
Ticho bylo přerušované jen občasnými
zvuky fauny a flóry, ukládající se ke spánku. 
Avšak něco tento zdánlivý klid, jenž nastal, začalo přerušovat...
V dálce se něco pohybovalo. To něco vydávalo zvuky, které žádné živé stvoření nevydává… Bylo to nepříjemný, zarývalo se to až pod kůži .
Ale zvuky netvořil jen jeden zdroj, ale více. Blížili se.
Na druhé straně, od oněch zvuků se něco pohnulo….  Tu najednou se na tam rozsvítily páry malých modrých světélek, které se blížili počtu několika stovek.
Na obloze se mrak, jenž do té doby stínil měsíci, pohnul a svými paprsky začal osvětlovat zem, na níž stáli nejspíše pět stovek lidí, oblečených v dlouhých černých  hábitech s dlouhou kapucí.
Všichni do jednoho u sebe měli nějakou zbraň.
Meče, luky, dýky a všelijaké smrtící nástroje se leskly ve světle měsíce.
Oči těchto mužů a žen byly modré, svítivé barvy, v obličejích měli nebojácné výrazy a napjatě čekali, než se zdroje oněch zvuků dostanou až k nim.        
Jak světlo měsíce postupovalo, odhalilo  smrkový les nimi.
Něco se zpoza stromů vynořilo. Byla to postava nějaké ženy. Měla na sobě cáry oblečení, které nejspíše dříve byly kalhoty a bílá košile.    
Z kůže jí vystupovaly tlusté zelené žíly a z úst jí trčely špičky bílých špičáků.          Jakmile se ohlédla po lidech, zastavila, nahrbila se a poté s sebou trhla a vydala skřek, tak nepříjemný, že si několik lidí zakryli za uši. 
Vzduchem zasvištěl opeřený šíp, a zabodl se onomu stvoření do levého ramena. Ona se na to jen podívala koutkem levého oka a vytáhla si ho z ramena, ze kterého vystříkla rudá krev a pokračovala dál.  
Najednou se za ní objevili další jí podobné postavy. Vyrojovali se z Panovo lesa jako stíny, kterých mohlo být snad několik tisíc.  Vzduchem se vzneslo několik stovek šípů, načež některé z kreatur padli k zemi mrtvý, a některé jen pokračovaly dál.                      Na to se houf lidí dal do pohybu. Tasili své meče a dýky, někteří vyměnili luk a šípy za jinou zbraň. 
Nestvůry a lidi se nezastavitelně k sobě blížili.
Obě strany se srazily.
Lidé se svítivě modrýma očima se probíjeli skrz masu kreatur.
Někteří lidé padli k zemi s roztrhaným hrdlem.
Nestvůry používali své špičáky a taktéž i jejich dlouhé ostré drápy.       
Všichni lidi se snažili sekat kolem sebe a zabít jich co nejvíce.
Rojili se z lesa jako hmyz, a jejichž počet byl desetinásobně vyšší, než počty lidí.
Avšak vzezření lidí jasně napovídalo, že by se jen tak lehce nevzdali. Pár jich bylo dokonce až úplně v jejich středu, ale jen jeden se dostal blízko hranici lesa, kde jich bylo nejvíc.
Byl to asi šestnáctiletý mladík střední velikosti s krátkými černými vlasy a modrýma svítivýma očima. Na sobě měl taktéž černý hábit, halící jeho oblečení. Kapuci měl sundanou.
Oháněl se dlouhým mečem se zlatou rukojetí. S ním sekal do zrůd, jež se kolem něj rojili. Sekal, sekal a sekal.
Tu jedné z nich usekl hlavu, druhé vrazil meč do břicha, třetí usekl paži. Nevybíravě zabíjel nestvůry, jež mu přišli pod meč, ve smrtelném tanci.
Jedna z nich se prodrala přes ostatní a skočila po něm seshora.         
S lehkostí švihl mečem  směrem nahoru a rozsekl nestvůru vejpůl. Vystříkla na něj rudá krev, avšak on si toho nevšímal. Vůbec mu nevadila ona kapalina, která mu kapala stružkami z obličeje, až k bradě, kde skapala v kapkách na
Jemu to však bylo jedno. Jeho obličej byl nečitelný, bez jakéhokoliv náznaku nějakého pocitu. Vše, co teď dělal bylo čistě instinktivní. Jeho seky však byly čisté a dalo by se říci i bezchybné.               
Přes nestvůry se probil jeden vysoký, svalnatý muž s pleškou na hlavě. ,,Gallane!“ vykřikl hlubokým hlasem.
Při zvuku svého jména se mladík otočil směrem, odkud vycházel. ,, Mám ti vzkázat, že jestli při boji zemřeš, tak si tě Major najde i v posmrtném světě“ křičel přes okolní hluk.
Mladík však zabíjel nestvůry dál, jeho dále neposlouchal.   
Muž se jen usmál a zvedl sekeru, aby ihned na to sekl jednu nestvůru do ramene. Na chvilku se zastavil, byl udýchaný. Z čela se mu řinul pot.
,,Tohle bude těžká noc“ řekl si sám pro sebe, když viděl Gallana, jak s lehkostí předvádí svůj tanec smrti, aniž by se jednou zastavil.