Ráno mě probudil hlasitý budík, do školy nejdu ale prostě jsem si ho zapomněla vypnout. ( To se mi stava kazdy vikend 😡)
Zítra už ale do školy musím, vůbec se na to necítím a už vůbec netěším, ale přežít to nějak budu muset.
Jelikož jsem si včera zapomněla vypnout budík, momentálně mně vzbudil a je 6:00 ráno, vstávat ještě rozhodně nehodlám.
Takže jsem se opět zachumlala a zavřela oči.
- - - - - - - - -
Vzbudila jsem se, a pomalu se rozkoukala.
Popadla jsem telefon abych zjistila kolik je hodin.
Bylo 10:09, čas nato abych vylezla z postele a něco se sebou udělala.
Vyhrabat se z postele mi zabralo asi 10 minut, poté jsem se přemístila do koupelny, kde jsem si začala dělat skin care.
Po dodělání skin care jsem si vyčistila zuby a pak se jenom učesala.
Vrátila jsem se do pokoje ,a převlékla do domácího oblečení.
Rozhodla jsem se, že si půjdu udělat něco na snídani, takže jsem se rozešla z mého pokoje do kuchyně.
Po cestě z mého pokoje jsem ale z kuchyně uslyšela zvuky.
To je divné, máma by měla být v práci.
Došla jsem do kuchyně, a spatřila Franka.
To je snad hloupý vtip.
„Dobre ráno Cassie” pronesl když jsi mě všiml.
„Počkat..nemáš být náhodou ve škole?” zeptal se a zamračil se.
„Není mi dobře” pronesla jsem.
„Dobře” odpověděl, i když nevypadal jako že mi to sežral.
„Když tedy nejseš ve škole, mohli bychom se navzájem poznat, co myslíš?” Zeptal se a já na něj koukala.
„Moc toho o sobě nevíme. Jaký máš třeba zájmy?” Zeptal se.
„Proč asi” pronesla jsem a ignorovala jeho otázku.
„Je to s tebou těžší, než jsem si myslel” pronesl a posadil se.
„Myslel jsem že to vezmeš v pohodě, že budeš mít konečně otce” dodal.
„Děláš si prdel? Já jsem tě potřebovala tak jako každý dítě svého otce, ale teď už opravdu ne” pronesla jsem a koukala na něj.
„Nechci tě tady” dodala jsem.
„Když mi o tobě máma vyprávěla, o tomto chování se nikdy nezmínila” pronesl.
To myslí vážně? Já jsem vychovaná, ale tohle neprijmu. Nemůže si sem prostě nakráčet po několika letech, a dělat jako že nic.
„Když to nedokázala máma, udělám to já” pronesl a ja se na něj zamračila.
„Ja tě naučím slušnému chování” dodal.
„Bež do svého pokoje, a nevylezeš dokuť ti neřeknu že můžeš, rozumíš?”
Tohle je výchova? Já bych neřekla.
„Cože? Nejseš můj otec” pronesla jsem, opravdu se mi snaží rozkazovat ?
„Ale ano holčičko, jsem” pronesl vážně.
„Teď do pokoje , hned.
Stejně ti není dobře, jak si říkala..tak padej” dodal a naznačil rukou at odejdu.
Jen jsem na něj zírala, nebudu ho přece poslouchat!
Ukázal se tady po 16 letech a hraje si na otce.
„Nebudu se opakovat” zvýšil hlas.
Chvíli jsem na něj ještě mlčky koukala, a pak se nakonec otočila na odchod.
„Ještě počkej, mladá dámo” pronesl a já se zas otočila.
