Navždy se setmělo,
on na hvězdy se dívá sám.
V hlavě její tělo,
to navždy zůstane tam.
Navždy se setmělo;
měsíc vychází.
Jemu chybí ty polibky na čelo...
Pláče, slzy dochází
při vzpomínkách, jak odchází...
Něco zastavit ji mělo.
Při vzpomínkách, srdce se sevřelo...
Samozřejmostí stala se tehdy její tvář;
co je časté, to ztratí zář,
to zahazujeme
s pocitem, že nepotřebujeme,
přestože někde v hloubi duše milujeme.
