Brno v Praze

17

Dnes se může definitivně rozhodnout, jestli Sparta bude ten klub, který pozvedne za pár dní svůj 37. mistrovský titul.

Dnešní zápas se koná v Uherském hradišti. Snad vše dopadne podle našich představ. Stačila by i remíza a bylo by rozhodnuto...

Vše probíhalo, tak jako každý venkovní zápasový den. Sraz na Letné, focení, nekonečná cesta autobusem na místo zápasu... však to znáte.

Dnešní počasí nebylo moc přívětivé. Celý den provázely deštivé přeháňky.

Kluci se začali klasicky připravovat. Seděla jsem v rohu kabiny na prázdném místě a pozorovala je. Oprava. Pozorovala jsem spíš jenom toho jednoho. Je neuvěřitelný, jak dokáže přepnout z toho praštěnýho brněnskýho kluka na kapitána největšího klubu v Česku. Udělal obrovský progres za tu dobu, co ze Zbrojovky přišel sem do Sparty.

„Už si s ním mluvila?" vyruší moje okukování Ladislava vedle mě sedící Viťas.

„Hm?" odtrhla jsem svůj pohled od Ladislava k němu.

„No já jen, že vidim, jak na něj koukáš. Tak se ptám, jestli už si s ním mluvila,"

„Jak na něj koukám?" tahle část mě zajímala mnohem víc, než jeho hlavní otázka.

„Asi tak, že bys na něj hned teď a tady skočila," vyprskl smíchy Martin. Šťouchla jsem ho loktem do žeber.

„Ne, nemluvila. Proč? Říkal snad on něco?" nadzvedla jsem obočí. Znám je. Vylívají si sobě srdíčka, jak středoškolačky.

„Možná," řekl stručně a tajemně Viťas. „Nemůžu ale nic říct. Slíbil jsem, že budu držet zobák," usmál se na mě. Podívala jsem se na něj stylem, jestli to myslí vážně. Však oni jsou jak babky na vesnici, jak jednou řekl Láďa. A on teď bude dělat pana tajemného. To mu fakt nežeru.

„Promiň, ale slíbil jsem to. A on mi nakope prdel, když ti to řeknu,"

„Pff, prosim tě, nic se nedozví," protočila jsem očima snažící se to z něho dostat.

„To by ses divila! Je to jeho tým. On se vždycky všechno dozví," poučí mě a pak odejde na masáž.

Nijak moc jsem nepřemýšlela, co mohl Ladislav Martinovi říkat. Když nechce abych to věděla, nebudu se do toho zbytečně šťourat.

Kluci šli na rozcvičku. Fotila jsem je, když se rozběhávali. Seděla jsem v dřepu a fotila Laciho, když do mě někdo vrazil. Spadla jsem na záda na trávník. A ten, co mě povalil se opíral o své ruce vedle mé hlavy. Ještě, že tak, jinak by mě zalehl. Ladislav. Jak jinak. Nemehlo.

„Sakra, promiň. Všiml su si tě pozdě a neubrzdil to," koukal mi do očí. Byla jsem trochu mimo. Dlouho jsme nenavázali oční kontakt a ještě dýl jsme u sebe nebyli takhle blízko. Moje hormony teď křičely. Koukala jsem na něj asi nějakou delší dobu, protože po chvíli se Láďa zatvářil trochu ustaraně.

„Seš v pohodě? Nebouchla ses do hlavy, nebo něco?" optal se. Rychle jsem se vzpamatovala.

„Ne, jsem v pohodě. Dávej příště větší pozor, kopačko," pousmála jsem se na něj.

„A nebo ty si dávej pozor a nepleť se mi do cesty," ušklíbl se na mě a pak se začal zvedat. Protočila jsem očima nad jeho poznámkou. Vytáhl mě za ruce na nohy.

„Fakt seš v pohodě?" zeptal se znovu a sjel mě pohledem, jestli neuvidí nějaký náznak zranění.

„Jako rybička," řeknu mu.

„Tak fajn," usměje se a odběhne pryč pokračovat v rozcvičce. Nadechla jsem se a vydala se už o kousek dál pokračovat ve své práci.

Kluci se po rozcvičce vrátili zpět do kabiny. Brian je pořádně namotivoval. To samé pak i Ladislav. Tady už šlo o všechno. Kluci tvrdě makali celý rok. Ten titul si sakra moc zaslouží.