Brno v Praze

14

Probudila jsem se kvůli neustálemu cinkání mobilu. Chtěla jsem to zaspat, ale nedařilo se mi to a tak jsem naštvaně hrábla po mobilu. S rozespalýma očima jsem mžourala, abych zvládla přečíst číslo volajícího. Linda? Takhle brzo ráno? Přijmula jsem hovor a přiložila si mobil k uchu.

„No?" nabručela jsem ospale. Otočila jsem se na Láďu, ale ten spal jak zabitej.

„Zlato, promiň, jestli jsem tě vzbudila, ale tohle je fakt naléhavý!" začala Linda.

„Co se děje?" zeptala jsem se jí, když jsem si zývla, takže nevim, jestli mi rozuměla.

„Koukala si na zprávy?" ptala se Linda. Zprávy?

„Lindi, doteď jsem spala, takzě ne, nekoukala,"

„Ajo vlastně. Tak se ihned podívej!" řekla naléhavě. Nechala jsem jí na hovoru a přepla se na zprávy. Měla jsem milion oznámení. Co se děje panebože! Apokalypsa nebo co?!

Otevřela jsem nějakou stránku s novinkami a... no doprdele!

Ladislav Krejčí si konečně někoho našel!

Sparťanský kapitán byl včera viděn s dívkou. Vypadá to, že se k sobě dost mají!

Ladislav Krejčí a Barbora Karasová! Je vám její jméno povědomé?

A dalších milion titulků s mým a Láďovým jménem. To mě poserte!

„Sakra, holka! Neviděly jsme se necelý měsíc a ty už si sbalila sparťanskýho kapitána, kterého si mimochodem ještě pár měsíců dozadu nemohla vystát?! Ty jedeš!" ozvala se Linda.

„Ah! My spolu ale nechodíme. Sakra! Hele budu muset jít. Sejdeme se a já ti všechno povím. Musím teď jít vzbudit Láďu a seznámit ho s touhle "úžasnou" novinkou," povzdechla jsem si.

„Počkat, ty u něho spíš?!" řekla Linda se zájmem pokračovat tenhle rozhovor. Ale moje hlava to přestávala zvládat. No tak světe, právě jsem se vzbudila!

„Pa, mám tě ráda!" skončila jsem hovor. Zhluboka jsem se nadechla. Projela jsem zprávy od ostatních. Psala mi mamka, taťka, taťkova přítelkyně, kamarádi, kluci ze Sparty a další známí. Na instagramu mi přibylo několik tisíc sledujících. To je šílený panebože!

„Láďo? Vzbuď se," otočila jsem se k němu. Jen zabručel a spal dál. Protočila jsem oči.

„Ladislave, notak! Dělej!" došla mi trpělivost.

„Tady se někdo nevyspal moc do růžova, co?" zeptal se s úšklebkem na tváři. Jen ať počká, ono ho to přejde, až vezme mobil do ruky.

„Láďo, máme problém," řekla jsem mu a podala mu svůj mobil. Natáhl se pro něj a jakmile asi přečetl první titulek článku, tak vypálil do sedu. Chvíli pročítal články, když se u jednoho zastavil a zamračil se.

„To snad není možný," vydechl. Nechápala jsem, co přesně teď myslí.

„Co tam píšou?" zeptala jsem se ho a začala se natahovat, abych viděla na displej mobilu. Láďa ho ale vypl a položil na noční stolek, abych na něj nedosáhla.

„To je jedno. Píšou blbosti,"

„Ladislave, dej sem ten mobil," řekla jsem mu klidně a natáhla ruku, aby mi ho podal. On se k tomu ale očividně neměl, a tak jsem se natáhla přes něj, abych si svůj mobil vzala. On ale chytil moje zápěstí.

„Baru, ne" řekl a upíral svoje oči do těch mých. Nenechala jsem se ale odradit a tak jsem po mobilu sáhla druhou rukou. Láďa chtěl zakročit, ale byla jsem rychlejší. Jen si povzdechl. Zapla jsem mobil a začala číst.