Brno v Praze

6

*pohled Láďi*

Já myslím, že už víc posrat jsem to nemohl. Nechtěl jsem jí to říkat proto, že jsem se bál jak bude reagovat. A moje obavy byly správné. Bohuzěl. Ale v jednom měla pravdu. Proč jsem to tak řešil, když jsem jí řekl, že se jí musím vyhýbat? Musím si to v hlavě rychle srovnat. Takhle by to nemuselo dopadnout dobře.

Musím jít do klubu na mojí oslavu. To je asi ta poslední věc, kterou bych chtěl právě teď dělat. Ale nemůžu si jen tak odkráčet domů a dělat jako nic, když v tom klubu je skoro půlka kluků z týmu. Musel bych jim to zítra vysvětlovat a to by mi asi urvali hlavu. Ne jen za to, že jsem ani nebyl ochotný dorazit na svou oslavu, ale i za to, kdyby se dozvěděli, co se stalo s Barčou. Za tu krátkou dobu, co jí znají mi příjde, že jí mají pomalu radši než mě.

Vykročil jsem ke dveřím. Otevřel jsem je a uslyšel hlasité rány. Nad hlavou se mi začalo vznášet několik stovek zlatých konfetových papírků.

„Viděli jste, jak nadskočil?" řekl Viťas k ostatním klukům, co v ruce drželi teď už prázdné vystřelovací konfety.

„Doufám, že jste to někdo točil, protože ten jeho obličej si potřebuju vytisknout a zarámovat" smál se Čelda. Přešli ke mně a přivítali mě. Snažil jsem se na sobě nedat nic znát. A i se mi to kupodivu dařilo, dokuď jsem si nevšiml Barči, jak spolu sedí na baru s Karou. Kara vypadal dost ustaraně. Myslím, že si všiml, že je něco špatně. Barča mu něco říkala a Kara na ní jen bez jakékoliv reakce koukal a poslouchal ji. Určitě mu sdělovala, co se před pár desítky minutami odehrálo venku před barem. Cítil jsem se hrozně.

Barča se po chvíli zvedla a odešla nejspíš na záchody. Měl jsem nutkání jít za ní, ale to by to všechno asi jen zhoršilo. Jsem asi tak poslední člověk, s kterým by teď chtěla mluvit.

Kara se otočil přes rameno a jeho pohled padl na mě. Chvíli na mě jen nechápavě koukal a pak pokývl hlavou na místo, kde před chvílí seděla Barča. Zvedl jsem se a přešel k němu.

„Ládine, co blbneš tyvole" řekl a položil mi ruku na rameno.

„Totálně su to posral" řekl jsem a dlaněma si přejel po obličeji. On jen přikývl. Moc mi teď teda nepomáhá.

„Hele, takhle. Já chápu, že se nechceš vázat nebo tak něco. Ale nemůžeš to na ní vyvalit a pak říkat zas něco, co zní jako přesnej opak." řekl věc, kterou už jsem si uvědomil.

„Já vim, ale tak mi teď řekni co mám dělat, když ty to s holkama tak umíš" poprosil jsem ho a dost zoufale na něho koukal a čekal s čím příjde.

„Myslím, že by sis to měl urovnat v hlavě, Krejdo. O fotbalu máš v hlavě jasno, o tom žádná, ale co se týká vztahů a holek, tak to je teda pěknej binec. Ještě nedávno si říkal, že máš radši blondýnky, a jestli nejsem barvoslepej, tak Barča je brunetka." zasmál se, když dořekl poslední větu. Asi chtěl trochu odlehčit situaci.

„Nojono, Barča je prostě moc hezká brunetka." snažil jsem se taky o úsměv, ale myslím, že to byl spíš úšklebek. Takže marnej pokus.

„To jo, ale i tak, já budu mít vždycky radši blondýnky." tím narážel na svou holku.

Pak jsme se přesunuli k ostatním klukům a bavili se o všem možným. Samozřejmě bez alkoholu. I když neříkám nic, celkem by se mi teď po tom všem hodil.

Uteklo už pár hodin, když jsem si uvědomil, že jsem už dlouho neviděl Barču. Vlastně naposled jsem jí viděl, když se bavila s Karou na baru. Začal jsem cítit nervozitu.

„Kluci, neviděli jste teď někdy Barču?" přerušil jsem je, když se bavili o posledním derby, co jsme odehráli před pěti dny. Všichni se na mě otočili.