Brno v Praze

2

*Láďův pohled*

Probudil jsem se a myslel jsem, že mi praskne hlava. Asi jsme to včera s těmi oslavami po výhře trochu přehnali.

Snažil jsem se otočit a vstát z postele, ale neumožnilo mi to tělo, které mi leželo na hrudníku. Jestli to je zase Kara, tak už to na něho řeknu Sabině.

Jenže tahle osoba měla na Karu tmavé a dlouhé vlasy. Byla to holka. Doprdele, to je možná ještě horší než Adam.

Nevěděl jsem, co udělat. Nechtěl jsem jí vzbudit, ale zase jsem potřeboval vstát.
Nebyla jiná možnost. Opatrně jsem jí podebral za záda a přesunul jí z mého hrudníku na polštář. Trochu sebou zamrskala ale spala dál. Až teď jsem konečně viděl obličej. Sakra!

Je to ta holka, kterou jsem viděl jednou na zápase, a včera v klubu. Ale jak se tu vzala, to už si nepamatuju. Byla stále oblečená v těch šatech co měla minulý večer. Sakra, vypadala fakt sexy. Doprdele! Doufám, že jsem se s ní nevychrápal.

Rozbolela mě ještě víc hlava a tak jsem se rozhodl ještě zůstat v posteli. Otočil jsem se na bok k té holčině. Byla moc hezká. Řekl bych, že spíš nádherná. Měla dlouhé tmavé řasy, plné rty, roztomilý nosík a zářivě čistou pleť.

Najednou se pohnula a položila ruku na mojí, která ležela ledabyle v mezeře mezi námi. Měla hřejivou a hebkou kůži. Po chvíli se jí začaly pohybovat víčka a vykoukly na mě její hnědo-zelené oči.

„Aaaaa” vyjekla. Myslel jsem, že mi bouchne hlava. Umlčel jsem jí svojí dlaní. Zamračila se.

„Prosím, nekřič.” opatrně jsem jí dlaň sundal z úst.

„Proč jsem sakra s tebou v jedné posteli?!” řekla už o něco potišeji.

Převalil jsem se na záda a koukal do stropu.

„Myslím, že sis mě včera oblíbila a škemrala, ať tě vezmu k sobě do postele.” otočil jsem hlavu k její a usmál se.

„No to určitě, ty egoisto.” protočila oči, ”Přesně proto, tě nemám ráda. Moc si o sobě myslíš” připomněla mi novinku, kterou mě včera už obeznámila. Nejsem z ní zrovna nadšenej.

„To byla jen sranda. Nemám páru, jak ses dostala ke mně do bytu. Ale nemáš zač za nocleh. Jen doufám, že jsme se spolu nevyspali.” polk jsem.

„To doufej, protože jestli jo, máš teď celou zakrvácenou postel.” řekla v klidu s pohledem upřeným na strop.

Vykulil jsem oči a zděšeně nadzvedl peřinu. Uff. Prostěradlo je čistý. Nemá ani páru, jak dráhy bylo!

Otočil jsem se k ní a ona zadržovala smích: „To nebylo vtipný” zvedl jsem prst.
„Promiň kočko, ale asi mi uteklo tvoje jméno.” zeptal jsem se s očima upřenýma na ní.

„To znát nepotřebuješ, už mě nikdy neuvidíš.” řekla a spojila svoje oči s mými.

„Notaaak” zaprosil jsem.

„Ne” odsekla a odvrátila pohled. „Ledaže...” zamyslela se. Trochu jsem se bál, co bude chtít.

„Pracuju jako profesionální fotografka, ale firma, pro kterou jsem fotila, zkrachovala. Tak mě napadlo, jestli Sparta nehledá fotografku.” zazubila se na mě.

„Hmm.” zamyslel jsem se.
„Máš kurva štěstí, kočko. Náš fotograf si zlomil nohu a je mimo asi na 2 měsíce. Mohli by tě vyzkoušet a pak ti možná prodlouží smlouvu, když ti to půjde.” řekl jsem s úšklebkem.

„Budou ze mě nadšení.” řekla pyšně a opětovala mi úšklebek.

„Fajn, domluvím ti schůzku s Rosou, abych ti dokázal, že nejsu takovej debil, jak si myslíš.” usmál jsem se spokojeně. Mě nejde nemilovat.

„Díky, ale furt si myslím svoje.” probodl jsem jí pohledem.

„S tím asi dokážu žít. Ale teď chci tvoje jméno.” naléhal jsem.

„Barbora Karasová, spokojenej?” podívala se na mě s nadzvedlým obočím.

To jméno...Chvilku mi to šrotovalo, ale pak mi to docvaklo.

„Počkej, počkej, počkej! Ty si chodila s tím slávistou!” vytřeštil jsem na ní oči.

„Aghh, prosím tě, zapomeň na to prosím. Nejsem schopná o tom mluvit.” schovala svůj obličej do dlaní. Naprosto chápu, že se tak cítí. Musí to být ostuda pro sparťanku chodit se zvířátkem z Edenu.

„Co se stalo? Vypadali jste spolu eh spokojeně?” zeptal jsem se.

„Hele borče, znám tě asi 12 hodin. Fakt se s tebou nebudu bavit o mým ex. Nejsme žádní kámoši.” odsekla jedovatě. To je fér.
„A příšerně mě bolí hlava, takže kdyby jsi byl od tý lásky a donesl mi ibalgin, tak ti možná nezakrvácím postel.” ušklíbla se.

„Zaprvý, já tě sem nevzal dobrovolně, a zadruhý, to s tím krvácením není vtipný!” to už jsem se ale zvedal a šel do kuchyně pro vodu a ibalginy.

Když jsem se vracel, Barča seděla na posteli se zavřenýma očima a držela se za břicho.

„Je ti dobře?” zeptal jsem se a sedl si před ní.

„Menstruace. Jsem v pohodě” řekla, otevřela oči a zlehka se pousmála. Ten úsměv...Teda, co to melu! Žádnej úsměv! Nic takovýho.

Seděli jsme tam a koukali si do očí. Měl bych přestat. Nevím, co se mnou dělá. Určitě to je ještě doznívání alkoholu.

„No, měl bych jít. Mám za hodinu trénink.” zvedl jsem se a otočil se na odchod. Moje vychované já mi ale nedovolilo odejít.

„Nechceš někam hodit?” zeptal jsem se s pohledem upřeným opět do jejich očí.

„Ne, to je dobrý. Pojedu MHDčkem.” usmála se a taky vstala. Měl jsem co dělat na ni necivět. Šaty, které měla jí skvěle zvýrazňovaly křivky. Tohle je špatný.

„F-fajn” snažil jsem se nekoktat.

„Co je, kapitáne?” založila si ruce na hrudníku a usmála se.

„Co by bylo?” nechtěl jsem, aby si myslela, že na mě má nějaký vliv. Ušklíbl jsem se na ní a napodobil její postoj.

Ona se ale dvěma kroky přiblížila až ke mně. Položila mi ruce na hrudník a já lehce znervózněl. Nenechal jsem na sobě ale nic znát a tak jsem jen dál stál s úšklebkem na mé tváři.

„Jen tak mimochodem, včera si byl velice přítulný.” zasmála se. Lehce jsem zkameněl.

„Jak to myslíš?” nadzvedl jsem nechápavě obočí.

„No tak, seděli jste u našeho stolu s Čvančarou, a když jsem přišla a stoupla si za tebe, neváhal si a hned si mě čapl za pas a posadil sis mě k sobě.” řekla klidně. Pak si stoupla na špičky a přiblížila se k mému uchu. „Na cizí holky se nesahá, ať už jsi kdokoliv” zašeptala. Polk jsem.

Pak se na mě podívala a poplácala mě po rameni. Když odešla z ložnice, plácl jsem se do čela. Teď už to nezachráním. Chápu, proč si o mně myslí, to co si myslí. Alespoň to můžu svést na alkohol.

Když už se obouvala a bylo na odchodu, zamířil jsem k ní a mikinou v ruce. „Vem si jí, je tam chladno” řekl jsem a natáhl k ní ruku s mikinou v ní.

Podívala se na mě, nejdřív nechápavě, ale pak se usmála: „Děkuju.” vzala si mikinu a oblékla si jí.

Pak se otočila a odešla z bytu. Snad dojede v pořádku. Vlastně co je mi do toho panebože! Ani ji neznám!

Vzal jsem si potřebné věci a vyrazil do garáže. Vyjel jsem směr Strahov. Celou cestu jsem přemýšlel, jestli dojela v pořádku. V těch mini šatech, co měla na sobě, to nebylo moc bezpečný. Zaparkoval jsem na Strahově a vytáhl mobil. Otevřel jsem instagram a napsal do vyhledávače její jméno. Hned první účet byl její. Otevřel jsem ho a vyjelo na mě několik fotek, kde se usmívá. Hodně cestuje. Poslední fotky jsou z Paříže. Zastavil jsem se ale i u fotek z Malediv. Hádejte kvůli čemu asi. Je fakt krásná. Přistihl jsem se, že se nad mobilem usmívám. Zatřásl jsem hlavou, abych se vzapamatoval. Otevřel jsem zprávy a napsal ji.

Dojela jsi v pořádku?

Mobil jsem zandal do kapsy a vydal se na trénink.