Každý začátek je těžký

Kapitola 6. - Všichni milují Tobiho (Část 2. - Obrácená psychologie)

Čtveřice ninjů pátrala po Tobim. Itachi po dlouhém váhání přizval na akci také Kisameho. Na rozdíl od Hidana s Kakuzou hledali jako jednotlivci. Tobiho našli, jak vyjídá lednici.
„Hej! Koukej dát to jídlo zpátky, ty malej spratku!" zavrčel Kakuzu.
Diplomat Hidan mezitím vymýšlel taktiku, jak nováčka obelstít a přitom nenásilně přinutit k poslušnosti. „Ticho!" zaburácel náhle. „Nech toho, nebo ještě to dítě zkazíš!"
„Co?" zděsil se maskovaný. Nový ninja prohodil, že už dávno není dítě.
Nesmrtelný se přitočil Kakuzovi za záda. „Přistoupíme na jeho hru," zašeptal a odpovědí mu bylo tiché souhlasné zabručení. Hidan se podíval na jejich „příživníka" a zkoumal ho pohledem. Tobi poplašeně pomrkával, ale tvářil se uraženě. On je ninja, žádné dítě.
„Tak, Tobi... teď buď hodný chlapec a hezky mi podej to jídlo, co jsi ještě nesnědl...," domlouval mu Hidan se vší obezřetností. Zpozorněl a přikývl. Kakuzu s údivem pozoroval, jak zakuklenec podává ninjovi postupně jednotlivé kousky ovoce. Tobi byl již téměř oloupen, když zaslechl od dveří hlas. „Páni! Ten teda žere jak nezavřenej!" Skrček vypískl, vytrhl se ninjovi a prchal se sladkostmi pryč z kuchyně.
„Itachi!" rozzuřil se bělovlasý. „Dycky všechno zkazíš!"
„O co jsem přišel?" otázal se Kisame. Hidan se plácl do čela a raději už nic neříkal.

Sasori začínal být už malinko nervózní. Někde nechal ležet dvě své nedokončené loutky a teď je nemohl najít. „Nechal jsem je v hale nebo o poschodí výš?" přemítal, zatímco se rozhlížel. V sídle bylo ticho, zaposlouchal se do něj. Z jedné vzdálenější místnosti zaslechl zvuky podobné dětskému pobrukování. Skoro to vypadalo, jako když si dítě hraje se stavebnicí. Přepaden zvědavostí se tam vydal.
Tobi našel podivné předměty a začal si s nimi hrát. Chvíli do nich bušil, pak je zkoušel rozebrat. Právě teď z jedné z loutek něco vystřelilo a málem Tobimu vypíchlo oko. „Jů!" Podivil se, ale nepřestával pátrat dál.
Sasori už stál těsně za ním. „Hej! Tohle přece není na hraní!" Zděsil se, když uviděl své poničené výtvory.
Tobi k němu vzhlédl. „To je vaše, Sasori-san?"
Mladík si odplivl. „No to bych řekl, že je! A jestli na to ještě jednou šáhneš, nasekám ti na zadek!" S vražedným výrazem posbíral „zbytky" a odnášel si je do ložnice.

Konan se právě převlékla a nyní pozorovala zamyšleného Peina. „Odjíždíme zítra?"
Zvedl hlavu. „Odjíždím," poopravil ji. „Příliš nebezpečné, abych tě bral s sebou. Jedná se o velice delikátní záležitost, v níž sebemenší chyba napomůže ke zhroucení celého plánu," objasnil jí se vší vážností.
Modrovláska se zamračila, ale neodporovala. Už delší dobu tušila, že Pein má nějaký plán, se kterým se zatím nikomu nesvěřil. Když se ozval v ložnici šramot, zpozorněla.
„Nevzpomínám si, že bychom tu měli myši!" zarazila se.
„Jde to z té skříně," ukázal jí Pein. Oba ztichli a jen poslouchali. Skřípání a šramocení sílilo. „Jsem muž, vyřídím to!" prohlásil velitel Akatsuki a poručil jí, ať rozsvítí. Přikradla se k vypínači a stiskla ho. Pein mezitím rozrazil dveře skříně a v ní našel...
„Tobi! Co ty tu sakra děláš?!"
Nováček seděl a chroupal čokoládu. Konan nevěřila vlastním očím. Jak dlouho už je vlastně tady?

Zetsu se vracel z výzvědné mise. Bylo dávno po setmění. Našlapoval opatrně, nechtěl nikoho vzbudit, pokud už tedy šli ostatní spát. Zaslechl křik z horního poschodí a pak už se jen divil. O patro výš práskly dveře, něco seběhlo rychle po schodech dolů a s výkřikem: „Pomoc, Zetsu-san!" ho to málem srazilo k zemi. S úžasem pozoroval Šéfa v pyžamu s katanou v ruce, jak stojí na schodech a pohledem by mohl vraždit. Ostatní už se sbíhali.
„Až si příště budeš pořizovat mateřskou školku, tak nás laskavě vynech!" naštval se Hidan a ostatní mu sborově přizvukovali. Zetsu byl čím dál zmatenější. Nakonec ze sebe Tobiho setřásl a důrazně mu poručil, aby se odebral do ložnice. Upřel na něj prosebný pohled.
„Hned!" Zetsu ho vzal za límec u kabátu a odtáhl s sebou.