Tóny srdce [FF ATEEZ SeongJoong]

1. kapitola - Seonghwa

„Děláš si srandu? Vrať to!" řval jsem na bratra, který se očividně neskutečně bavil tím, že mi zabavil moje zápisky, nad kterými jsem trávil dny i noci. Sice byl starší, ale skoro nikdy se tak nechoval. Nebo minimálně ne se mnou, pořád si ze mě musel dělat prdel, takže se se mnou v devadesáti procentech choval naprosto dětinsky.

„Dělám to pro tvé dobro, podívej se na ty kruhy pod očima a na té židli už je vyseděný důlek! Pojď na skleničku. Uvolníš se," odporoval mi a já měl chuť mu omlátit tu pánev, která stála na sporáku a byla celá od vajíček, o hlavu. Sklenička, jak on navrhoval, by mohla posloužit stejným způsobem, a to by mi teda sakra pomohlo!

„Až tu zkoušku udělám, půjdu s tebou pařit třeba na několik dní v kuse, ale teď mi to fakt vrať! Hudebka není můj obor, dobře to víš, proto se to potřebuju našprtat."

„Vždyť chodíš poctivě na přednášky, což je taky něco, co absolutně nechápu. A další věc, co nechápu, proč jsi tu hudbu nestudoval rovnou jako hlavní obor, když tě to tak baví. Akorát si těmi dobrovolnými přednáškami navíc bereš i to málo volného času," pokračoval v poučování, zatímco držel moje poznámky za zády a potutelně se usmíval. Nemohl jsem k němu, protože jsme každý stáli na opačné straně kuchyňského pultu uprostřed kuchyně. Bože, jak rád bych po něm něco hodil...

„Nedělej, že mě neznáš. Psychologie i hudba ke mně prostě patří a zatím mi to tak vyhovuje. Koukej mi to vrátit. To, že jsi nedodělal vysokou ty, ještě neznamená, že půjdu ve tvých šlépějích," zazubil jsem se s pocitem výhry.

„Ty jeden mrňavej..." procedil skrz zuby, ale bylo znát, že zadržuje smích. Věděl, že jsem to tak nemyslel. Pořád jsme se takhle pošťuchovali. Brácha je společně se Sanem a Wooyongem můj nejlepší kámoš na světě. To, že nedodělal školu, pro něj bylo to nejlepší. Všichni jsme to věděli. Teď byl spokojený, pracoval v poměrně luxusním autoservisu, jezdil v amatérských závodech na motorce, o čemž samozřejmě naše matka nevěděla, jinak by umřel hned. „Fajn, vem si to, ale pak si ke mně nechoď stěžovat, že tvůj život je k ničemu a ničeho si neužiješ." Hodil na linku desky, které pomalu doputovaly až ke mně.

„Díky," odsekl jsem, vyplázl na něj jazyk a zaksichtil se. No fakt jak děti. Obával jsem se, že v tomto se dospělými nikdy nestaneme. „A umej nádobí! Ještě pořád tu bydlíš."

„Bože, fakt se těším, až odsud vypadnu a budu si moct žít ve svým chlívku!" povzdechl si a vyhrnul si rukávy.

Hledal si byt, takže jsem si musel užít co nejvíc ho ještě denně prudit. Netušil jsem, jestli pak někdy budu mít odvahu do toho bytu vlézt, protože bych to nevydržel a začal mu tam uklízet, ač bych se tomu sakra snažil ubránit. Stačilo vidět jeho současný pokoj, který už měl podlahu dělanou jen z oblečení, všechno rozházené a o odpadcích ani nemluvě... No asi ho občas budu muset zkontrolovat, jestli ho už nežerou brouci.

...

Byla sobota a na učení jsem měl už jen dva dny. Šlo o dějiny hudby a tance, a to období, které učivo obsahovalo, bylo příšerně rozsáhlé. Miluju zpěv a tanec, každopádně jsem se chtěl dozvědět i něco o historii, takže jsem si předmět dobrovolně zapsal. Začal jsem pochybovat o tom, že to byl dobrý nápad. Psychologie mě zaměstnávala až kam. A už od přírody jsem si bohužel skoro nikdy nevěřil. To, co se mi stalo v dětství, to jen podpořilo. Přesto (nebo možná právě proto) mě rodina podporovala, chválila, ale vždycky jsem sám sobě říkal, že nejsem dost dobrý, ať šlo téměř o cokoliv. V rámci studia jsem se díky rodině a kamarádům konečně odhodlal vystoupit ze své komfortní zóny a studovat psychologii a pomoct lidem, aby nezažívali to, co já. Sice mě všichni přemlouvali, ať jdu na hudbu, ale tak daleko jsem se neodvážil. Dát se totálně všanc ostatním studentům, vystupovat před nimi a pak třeba na různých akcích bych nezvládl. Chtěl jsem se zlepšovat v soukromí a sám sebe jsem se snažil ujišťovat, že to možná jednou zvládnu. Poslední semestr předposledního ročníku jsem si na popud Wooyounga, který do mě neustále hustil, že se nemám za co stydět, řekl, že bych tu vysokou mohl využít k tomu, abych se dozvěděl a naučil něco víc. Tak jsem si zapsal tenhle semestr dva předměty z katedry hudební výchovy. Rozhodně na závěr školy před státnicemi to bylo úžasné rozhodnutí.

Dějiny hudby a tance a rozvoj pěveckých dovedností pro začátečníky se nabízely jako volitelné předměty. Zjistil jsem, že bohužel jen málo předmětů si mohu zapsat jako student jiné katedry, ale naštěstí tyto dva byly dostupné a zaujaly mě. V rozvoji jsem oproti ostatním nejdřív trochu plaval, hodně jsem se styděl, trénoval doma i po nocích, aby si před ostatní vůbec mohl stoupnout. Celý semestr jsem si nadával, že jsem se do toho pouštěl. Ale nakonec jsem to zvládl, profesor k nám všem přistupoval poměrně individuálně a nedrtil nás, byl spíš rád, že na sobě chce takto někdo pracovat. Skutečně jsem se naučil s hlasem lépe pracovat a měl jsem v plánu příští semestr snad v předmětu pokračovat. Dějiny hudby byly sice v tomto komfortnější, jenže toho šrocení jsem měl už fakt plné zuby. Nechal jsem si to na poslední chvíli, protože psychologie pro mě jako hlavní obor byla přednější.

...

Že já blbec si to dělám... Tahle myšlenka mi zaměstnávala hlavu celé úterní ráno, když jsem kráčel směrem k univerzitě. Nejen moje nálada se ocitla na bodu mrazu, ale i počasí venku jí odpovídalo. Utáhl jsem si šálu až ke krku a pokračoval v cestě. Bylo opět snadno rozeznatelné, že je zkouškové období – všichni kolem mě byli ponořeni do svých papírů i během chůze.

Jakmile jsem se vkročil na první schod do prvního patra na fakultě, okamžitě jsem zavrávoral. Nahoru uháněl chlapec s červenými vlasy a vypadalo to, jako by měl smrt v patách. Prolítl kolem mě skoro rychlostí blesku, a jakmile zaznamenal, že do někoho vrazil, otočil letmo hlavu a zvolal nějakou rychlou omluvu, ale nebylo tomu moc rozumět. Povzdechl jsem si a bylo mi toho kluka líto, vypadal dost mimo. Jako bych tu červenou hlavu a uši plné piercingů už někde viděl...

Když jsem dorazil do auly, už tam posedávalo mnoho studentů a nervózně ťukali propiskami o stoly nebo klepali nohama. Pár jedinců si myslelo, že to zachrání na poslední chvíli a zběsile otáčeli stránkami. Včetně červenovlasého chlapce. Očividně na předmět chodil, proto mi byl povědomý, ale mockrát se tam asi neukázal. Jeho výrazných rysů bych si jinak vždycky všiml a zapamatoval si ho víc. Nebo možná taky kecám, protože ostatních studentů si málokdy přímo všímám. Aniž bych nad tím uvažoval, mé kroky směřovaly k místu vedle něj.

Zatímco on si mě nejdříve ani nevšiml, já si ho snažil pořádně prohlédnout. Měl bych si místo toho možná také přečíst ještě pár poznámek. Rozhodně by to byl hodnotněji využitý čas, snažil jsem přesvědčit sám sebe.

Paprsky, které proudily do učebny, mu rudé vlasy zesvětlovaly. Ucho mu zdobily tři piercingy. Kolik jich měl asi na druhém? Měl velké, výrazné oči, barvy jsem si bohužel nyní nemohl všimnout, jeho pohled byl upřený na poznámky, které ležely na stole. Kulatý obličej se mu přirozeně zužoval směrem k výraznější bradě. Rty tvořily jemnou linku, zvlášť když se nyní snažil soustředit. Pokud ses na to nepodíval, už ti to asi nepomůže, pomyslel jsem si, ale nahlas samozřejmě nic neřekl. Po pár vteřinách zvedl hlavu a podíval se na mě. Rychle jsem odvrátil zrak.

Tmavě kaštanově hnědé.