Neznámá

2. kapitola

Když mi všichni říkali, že první let je nejhorší, tak jsem nevěřila. Ale měli pravdu. Měla jsem jen kousek od toho, abych se pozvracela. Teď stojím na letišti s obřím kufrem a jak magor hledám východ. A pak ideálně někoho, kdo mi řekne kam mám jít. Najednou mi na rameno někdo zaklepal. "Ahoj ty jsi Maya? Já jsem Charles Leclerc, jeden z jezdců za Ferrari. Pojď, mám za úkol tě odvézt. " představil se mi mladý, celkem hezký brunet. "Jak si věděl, že jsem Maya?" "Vypadala si tak zmateně, takže jsem si myslel, že by si to mohla být ty. A trefil jsem se."

Oba jsme se zasmáli a vydali se k jeho autu. Páni má fakt luxusní auto, takže musí být hodně bohatý. Dal mi kufr do kufru auta, sedla jsem si na místo spolujezdce a vyjeli jsme. "Charlesi? Automechanici musí taky létat letadly nebo můžeme i normálně auty. Dneska jsem zjistila, že mi létání asi nedělá dobře." Podíval se na mě s pozvednutým obočím. "To si opravdu zjistila teprve teď?" Zeptal se s náznakem pobavení v hlase. "Tak promiň, že jsem letěla poprvé." Odpověděla jsem mu trošku víc útočně, než jsem chtěla. "Promiň to jsem nevěděl, ale ano i automechanici musejí létat letadly, protože závody bývají občas i mimo Evropu a autem by to zabralo moc času. Odkud vlastně jsi?" Unaveně jsem si povzdychla. Dřív nebo později tahle otázka přijít musela. "Vyrůstala jsem v malé vesničce v Česku kousek od slovenských hranic, ale kde jsem se narodila nevím, protože neznám svou biologickou rodinu. Buď mě unesli nebo odhodili." Jen co jsem to dořekla změnil se mu výraz ve tváři. Ze šťastného na smutný. "To mě moc mrzí promiň, že jsem se ptal. Já jsem z Monaka a asi bych si nedokázal představit život, aniž bych věděl, kdo jsou moji rodiče. Ale dost už smutku jsme na místě, takže šup vystupovat a jde se makat. V neděli nás čeká první závod sezóny."