Možná se bojíš zeptat
,proč své jizvy miluji?
Proč ani jediné jizvy nelituji?
Proč bereš to jakoby jsi tu otázku měl šeptat?
Miluju každou jizvu co zdobí mi krk, stehna i ruce.
Vždy při řezu pocit mám,
že jsem tam kde to znám,
že jsem na rozkvetlé louce.
A teď už máš odpověď.
Je to jakoby bolest a pocity zmizeli,
je to jako zpověď.
Je to jako dveře které se mi otevřely.
Vím, zní to jako vymyšlená pohádka,
ale jsou taková moje záchranná zadní vrátka.
Občas jsou sice moje jizvy rudý,
ale ukazují mi kudy.
Říkají mi kde všude už jsem byla
a co vše jsem zažila.
A teď už víš proč své jizvy tak miluji,
protože se mnou zůstaly,
déle než kdokoli jiný.
Proč každé z nich děkuji,
že zapisují moje "činy".
Zůstaly se mnou déle,
než kdokoli, koho jsem v životě potkala.
Děkuji jim že jsou na mém těle,
že už se necítím tak osaměle.
Že jsem se díky nim poznala,
a zjistila kdo jsem,
a že konečně můžu procházet životem.
S úsměvem.
