Nikdy král

VII.

Byl si jistý, že trestu toho dne neunikne. Nejenom kvůli botám, které mu jiní odcizili, ne pro pás, který neměl, ale také pro pozdní příchod. Pokoušel se u snídaně vměstnat na lavici s chlapci, se kterými sdílel ložnici, ale sotva se vydal k volnému místu, někdo se tam přesunul a nedovolil mu posadit se. Smáli se, ukazovali mu, kde jinde je volné místo a okamžitě ho zasedli, jak se k němu Rein vydal. Posléze snahu vzdal a přesunul se k jiné lavici, která byla z poloviny prázdná a pustil se do už chladného jídla.

K ostatním seděl zády a nevšiml si, kam se vydali. Jídelna se takřka sborově vyprázdnila, zůstalo pouze pár postarších mužů vyšších hodností a jeden z nich Reina okřiknul, ať vypadne, protože má už dávno někde být. Rein vstal, hleděl na něj a neodvážil se říct, že netuší, kam má jít. Raději vyběhl z jídelny a vydal se ven doufajíc, že ostatní najde.

Slunce už tak brzy pálilo, nefoukal žádný vítr a tráva Reinovi křupala pod nohama a nepříjemně ho bodala do kůže. Vydal se na rozlehlou louku, pátral po jakékoli povědomé tváři, ale nalézal pouze starší mladíky, kteří na něho nechápavě zírali. U slaměných vojáků narazil na mladší chlapce, ale žádného z nich nepoznával a podle toho, jak zacházeli s dřevěnými meči, museli být v Rudé armádě minimálně rok. Jejich mistra však poznával, jednalo se o otylého Meri Wildu, který ho cvičil předchozího dne.

„Hochu!" oslovil ho hrubým hlasem a odstrčil jednoho svého žáka, aby se odkolébal k Reinovi, který se v běhu zastavil. Po čele mu stékal pot, blbě se mu dýchalo, ale donutil se narovnat v zádech a hleděl na mistra bez jediného slova. „Kde máš boty? A pás?" zasyčel na něho, než mu vyťal jeden nečekaný políček. Rein s sebou škubl, polkl, rána ho bolela, ale nedovolil si zvednout ruku, aby si místo promnul.

„Já-," koktal ze sebe, „zítra vše budu mít, omlouvám se."

„Zítra je pozdě," odsekl mu Meri Wilda v odpověď. „Vypadni odtud, než mě rozzlobíš," mávl rukou, kroutil nad ním hlavou a na patách se otočil ke svým žákům, kteří se za jeho zády pokoušeli odpočinout, dokud je nesledoval.

Rozeběhl se dál. Proběhl okolo stromu, kde poprvé spatřil Rheat Velera, přeběhl střelnici, která zela prázdnotou. Vydal se i na druhou stranu kasáren, zda se jeho skupina nenachází tam, ale místo bylo prázdné. Hrudník se mu opět začal stahovat, špatně se mu dýchalo a nejenom z počasí, v uších mu hučelo a měl pocit, že se každou chvíli zhroutí na zemi. Musel se na chvíli zastavit, došel k nejbližší budově, zapřel se zády o teplý kámen a svezl se unaveně k zemi. Kolena si přitáhl blíže k tělu, objal si je rukama a čelo si zapřel o kolena. Hlasitě oddechoval, mnul si bolavá chodidla a přemýšlel, co by měl dělat.

Netušil, jak dlouho tam byl, ale přál si, aby mohl jít domů. Zpět do domu, ze kterého nemohl vyjít sám, do své dusné ložnice, k matce, která mu vždy řekla, co má dělat. Svět byl pro něho moc velký, cizí, lidé příliš velcí a hlasití. Neuměl se o sebe postarat, proč to po něm chtěli? Chtělo se mu opět plakat, ale už nemohl, pouze mlčky seděl opřený o budovu, tvář schovanou v klíně a doufal, že si ho nikdo nevšimne.

Přání mu po nějakou dobu vycházelo, poté byl nalezen. Nejdříve netušil kým, slyšel pouze kroky a odmítal zvednout hlavu, ale štiplavá rána do paže ho donutila zrak zvednout. Promnul si paži, o kterou se odrazil kamínek a včas uhnul, aby dalším nebyl zasažen přímo do hlavy. Vyskočil na nohy, tiskl se ke zdi a hleděl na Dao Quinna s jedním dalším kamínkem v ruce.

„Tlusťoch Meri Wilda všem řekl, že se o tebe budu za trest starat," sykl a mrštil třetí kámen, kterému Rein také uhnul, „a mě to nebaví."

„Kdybyste mě od sebe nevyháněli, nemusel bys mě hledat," odpověděl Rein klidně, ale uvědomoval si, jak drze jeho slova působí.

Dao Quinn si s úsměvem odfrknul a zakroutil nad Reinem hlavou, „stejně brzy umřeš, ne?" zeptal se, nasadil sladký úsměv a vydal se zpět k louce.