Nikdy král

II.

Bertiliho ostrov byl tím největším ostrovem, který svět znal. Západní pobřeží plné zlatých pláží a přístavů se původně nacházelo několik hodin cesty pěšky od jediného města, které zde bylo vybudováno králem Bertilim, kdy před více než čtyřmi stovkami let poprvé přistál na pobřeží. Začal budovat své sídlo v zeleném údolí, kde bylo mnoho místa pro pěstování plodin, blízko k rybolovu na jižní části ostrova. Postupem let se město rozrůstalo, zvětšovalo, mnoho obchodníku, kteří přistáli v přístavu zde zůstalo a Bertiliho ostrov se stal jedním z nejhustěji obývaným míst na zemi. Ať se člověk vydal kamkoli, stále byl v jednom a tom samém městě, ale žít v jeho samotném středu bylo něco, co si mnozí nemohli dovolit. Daně byly vysoké a místa obývaná převážně starými rodinami, které přišly na ostrov mezi prvními.

Ostrov se dělil na dvě poloviny – Západní a Východní a jejich pomyslná hranice ležela ve vysokých horách. Cesta skrze hory trvala mnoho dní, ale to bylo pouhým odhadem, protože hory byly lidem neznámé a od samého počátku i zapovězené. Každý, kdo žil na Bertiliho ostrově, věděl, že přes řeku, která se líně táhne pod horami, se nesmí chodit.

Rein věděl o horách, o tom, proč nesmí překročit řeku, znal názvy přístavů na samotném západě, ale nikdy přitom neopustil starou část města, ve které se narodil. Nikdy nebyl jediný důvod, proč by měl odejít. Nejdále, kam se kdy dostal, byla kasárna Modré armády, která ležela na jihu od staré části města.

Toho dne ho však matka vedla k jihozápadu. Domy zde byly malé, natisklé k sobě a pouze jedna ze staveb byla jiná a ojedinělá na celém ostrově. Vysoké kamenné zdi se stahovaly do oválu, vysoké brány byly otevřeny po celém obvodu a vedly k terasám uprostřed stavby. V té chvíli se tam nikdo nenacházel, místo bylo tiché, ale ve dnech slavností se z nich ozýval křik, smích a bolestný řev.

Rein se pokoušel na to místo nemyslet, raději spěchal horkým dnem dále za matkou, která mířila po vyšlapané cestě ještě dál k nízkým kamenným domům na volném prostranství, které bylo ohraničeno pouze nízkým kamenným plotem po kolena, který značil, že dále už není radno vkročit. Jediná brána se nacházela přibližně sto metrů od nich a byla naznačena pouze dvěma červenými prapory s černým krkavcem v letu.

Na pláních za kameny viděl Rein lidi. Někteří nehnutě stáli, jiní byli v pohybu, ale všichni měli stejné černé oblečení.

Cítil, že ho poléval studený pot. Mnohokrát viděl vojáka Rudé armády procházet v ulicích a jeho jediným instinktem bylo uhnout a vyhnout se jejich pohledu. Viděl je i v boji, jejich zacházení s mečem, sekerou, oštěpem a jakoukoli jinou zbraní, kterou uchopili, obdivoval, ale obával se toho, že by proti nim kdykoli musel z jakéhokoli důvodu bojovat.

Matka ho vedla bránou, prašná cesta se změnila v kamennou, po které Rein kráčel jako po žhavých uhlících. Zrak mu stále uhýbal k vojákům po jeho levé straně. Byli mnohem starší než on, rozhodně se nejednalo o děti, maximálně o mladíky na prahu dospělosti, ale celodenní výcvik vytvořil na jejich tělech mohutné svaly a neoholené tváře jim přidávaly na věku. Věděl, že se v Rudé armádě nachází i podstatně mladší, ale žádné děti okolo neviděl.

„Přidej, Reine," okřikla ho matka, „na prohlížení okolí budeš mít dost času."

Nedobrovolně přidal do kroku, upřel zrak před sebe, pěsti měl pevně zatnuté a nelíbilo se mu, jak rychle mířili k jednomu z kamenných domů, kde před černými dveřmi stáli dva starší muži v lehké černé zbroji. Jeden měl okolo pasu uvázaný červený pruh látky, značně poničený časem a barvu měl vybledlou. Látka druhého na tom nebyla o moc lépe, ale uvázanou ji měl okolo hlavy jako ochranu před sluncem. Jediná možnost, jak rozeznat příslušníky armády, byl právě pruh barevné látky, který pro každého vojáka byl až posvátným artefaktem. Dostal ho ve dni svého nástupu a měl s ním být pohřbený.