Dívčí škola slečny Smith

chapter 7

"Nezdá se ti to moc těžký," váhala Jayme hned, co zavřela dveře od kabinetu. Předala mi svazek papírů, abych si ho mohla znovu důkladněji prohlédnout. Jayme se tvářila poněkud nesvá po návštěvě paní Sinclare. Dostaly jsme o několik skladem víc něž jsme obě očekávali a hlavně i náročných. 

 Při chůzi jsem postupně zkoumala jednotlivé skladby. Jayme šla netrpělivě vedle, čekajíc na odpověď. Nenápadně doufala, že se ohledně náročnosti skladeb cítím stejně. "Ne, vlastně mi to přijde celkem jednoduché," přiznala jsem. V Jayme obličeji se objevil náznak studu. "Ale to bude tím, jak dlouho už hraju," dodala jsem, aby se cítila lépe. Ve skutečnosti to pravděpodobně bude mým každodenní hodinovým hraním. Jayme přikývla, ale stále se netvářila spokojeně.

 "Děkuju," nadhodila najednou Jayme. Odvrátila jsem pohled od not a nechápavě se ni zadívala. "Za co?" Jayme se usmála a lehce nadzvedla ramena. "Jen mám radost. Nemusela si semnou hrát. Mohla si paní Sinclare říct, že se mnou nechceš hrát a vybrat si někoho lepšího, kdo se nebude tolik bát. Nejsem zdaleka tak dobrá, jak ty a já ti to nechci pokazit, ale stejně se to pravděpodobně stane." Vzala si ode mě noty, přehodila si batoh dopředu, aby ho mohla rozepnout a vložit do něj štos papírů. Pozorovala jsem ji a chvíli mlčela. Upřímně mě dost zaskočila. Nečekala jsem něco takového od ní. Jayme je až moc sebejistý člověk na to, aby řekla něco takového. 

 "Tak zaprvé paní Sinclare nabídla vystoupení na slavnosti nám, ne mě. Zadruhé už nikdy nechci slyšet, že nejsi dost dobrá," namítla jsem. "Říka ta, která o sobě neustále tvrdí, jak není dost dobrá, i když za první tři roky vyhrála cenu nejlepší studentky a za předchozí, který se bude za měsíc vyhlašovat ji určitě vyhraje taky," přerušila mě Jayme a já se trochu začervenala. "To není podstatné, hraješ skvěle na housle a nemáš se za co stydět, to tím chci říct. Každý se bojí ze začátku, ale časem si na to zvykneš. Já se taky občas bojím." Občas, pořád. Jayme se zasmála, chvíli mě spokojeně pozorovala a nakonec mne obejmula. Zabořila mi hlavu do ramene, pravděpodobně, aby zahnala slzy a pevně mě tiskla k sobě. Chvíli jsem stála jak solný sloup a překvapeně koukala. Chvíli jsem přemýšlela, co jsem řekla tak dojemného. Mělo ji to povzbudit ne rozbrečet, ale chápu ji, snad. Nejsem zrovna moc objímací typ. Nebo spíš jsem nikdy neměla tu příležitost. Praktikuji ho pouze v situacích, co se týče vítání a loučení na začátku a konci školního roku. A musím na něj být připravena, teď momentálně mě nikdo nevaroval. Zvedla jsem pravou ruku a poplácala ji s ní po zádech, pak jsem uznala, že je to možná trochu neosobní, tak jsem se zhluboka nadechla a objala ji oběma rukama. "Ukážeme jim, co je Jayme Rogers zač, ano?," zašeptala jsem. Jayme zvedla hlavu a přikývla. "A Clare Brown," vesele doplnila. Udělala jsem krok zpátky pro můj osobní prostor. "Tak znovu, děkuju," pokývla ke mně. "Není zač," nenuceně jsem se pousmála. Měla jsem z nějakého důvodu velmi dobrý pocit. 

 "Budeme muset začít zkoušet, měla by si čas v sobotu?," změnila jsem téma. "Jo, sobota by byla fajn. Okopíruju ti ty papíry a zítra je přinesu, abys měla čas se na ně podívat," dodala. Potřebuju si před třídnickou ještě někam skočit, nevadí ti to?," ptala se starostivě, jako by mě nesměla opustit. "Ne v pohodě, stejně si ještě musím dojít do skřínky," přiznala jsem. Clare se zatvářila spokojeně, hodila si tašku zpět na záda a vydala se po schodech nahoru. Chvíli jsem pozorovala, jak odchází a nakonec jsem se prázdnou chodbou vydala na opačnou stranu.

...

 Lidi. Jinak, holky. Dobře ještě jinak holky v naší třídě. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju jak se z téhle školy stává spíše ústav pro drby, z kterého nás čas od času přijdou po zvonění na hodinu vysvobodit učitelé. Jako například teď. Přísahám, kdybych tady musela sedět o minutu dýl tak se zblázním. Ono to kolečko, ve kterém sedíme trošičku blázinec připomíná. A upřímně mi to přes prázdniny vůbec nechybělo.