Dívčí škola slečny Smith

chapter 6

Přestalo mě to čekání bavit. Ohlédla jsem se na Jayme, která nervózně hypnotizovala zem a poklepávala nahou. Společně jsme seděli na dvou dřevěných křeslech, a ačkoli byla měkce vystlaná působila neskutečně tvrdě. Člověk si tam připadal jak na hanbě, ale to byl asi účel. Před námi se rozprostíral široký stůl a na něm cedulka s nápisem: "Elizabeth Brown". Paní Evans nervózně přešlapovala za námi. Jediné co bylo slyšet byl cvakot jejich nízkých staromódních podpatků a nepřetržité tikání hodin. Občas se na mě Jayme podívala, jako kdybych měla vědět, co se bude dít.

Najednou se dveře se rozletěli a dovnitř v rychlosti vešla mamka. Paní Evans lehce nadskočila a s respektem zaplula dozadu, aby ji udělala místo. K mamce má respekt každý v téhle škole, až na mě. Teda ne takový jako ostatní. "Dobrý den," pozdravila Jayme. Přitom se narovnala a srovnala si sukni. "Čau," s ničím jiným jsem se neobtěžovala. Mamka zavřela dveře, docvakala ke stolu a položila si tam věci. "Ahoj, holky, omlouvám se, že jdu pozdě. Dobrý den, paní Evans. Mám dneska hodně práce s přípravou oslavy výročí školy. Doufám, že je to něco závažného." Posadila se ke stolu naproti nám. "Vaše dcera a slečna Rogers přišli o pět minut později na blok," řekla přísně, ale s respektem. "Z jakého důvodu," prohlédla si nás s klidným obličejem. Paní Evans natáhla svůj krk, podívala se nervózně do země a pak zase nahoru. "No, to není podstatné, důležité je, že přišli pozdě a to je proti školnímu řádu!," začínala být netrpělivá. Skoro mi jí bylo líto. Matka se na ni zmateně zadívala. "Naopak, je to dost podstatné. Děvčata mohla byste nám prosím vysvětlit, důvod vašeho pozdního příchodu?" Přejela nás každou pohledem.

Z Jayme výrazu jsem usoudila, že vysvětlovaní nechá raději na mě. "Nic vážného, jen nás paní Hill nás pouze požádala, abychom jí pomohli uklidit luky a toulce," vysvětlila jsem poněkud podrážděným hlasem. Má matka nevěřícně zvedla pohled na paní Evans. "Jak víte, že říkají pravdu." Zvýšila hlas. "Máte pravdu, nevím," odmlčela se. "Ale nemám jediný důvod děvčatům nevěřit." Pousmála se. Jayme oči létali ze strany na stranu a já jen tiše seděla a čekala, co se z toho vyklube. "To není fér. Tímto způsobem jim nadržovat jen kvůli tomu, že je to vaše dcera. Školní řád je školní řád a platí pro všechny včetně vaší dcery a slečny Rogers. A já nehodlám nadále nic takového podstupovat..."

"Dost! Paní Evans pokud si dobře pamatuji ředitelka jsem tu já a ne vy. A obdivuji, jak se ve vás bere ta drzost obvinit mě z něčeho takového po všech těch letech, co mi sem vodíte žačky, které ve své podstatě neudělali nic špatného. A jistě víte, že jako ředitelka mám spoustu pravomocí. Například nad tím, kdo na této školy učí. A já věřím, že si svého zaměstnání vážíte dostatečně na to, abyste překousla tyto drobnosti," nevinně se usmála. "Teď když dovolíte, mám spoustu práce a navíc si určitě nepřejete, aby děvčata přišla pozdě na další hodinu." Paní Hill lehce, ale naštvaně dupla, otočila se na podpatku a odkráčela.

Jayme se celá vyděšená zvedla. "Takže..nemáme žádný trest nebo něco?," zeptala se. "Neboj Jayme, pokud jde o tuhle ženskou, tak se nemusíte bát," usmála se a tím spadla z Jayme veškerá nervozita. "Děkuju, na shledanou." Mírně pokývla hlavou a také odešla. Byla jsem ji v patách. Ohlédla jsem se než jsem zavřela dveře: "Mami?" Otočila se na židli směrem ke mně. "Děkuju," věnovala jsem ji malý úsměv, který mi oplatila. "V pořádku. Doma mi to povyprávíš."

...

Položila jsem si tašku na zem a natáhla nohy na dlouhou dřevěnou lavici. Potřebovali už trochu protáhnou. A jak jsem se zabrala do učení, ani mi nedošlo, jak dlouho už tu sedím. Mám pocit, že za tu věčnost jsem se stihla naučit tolik, abych mohla zítra ty hodiny odučit. Zkontrolovala jsem znovu hodinky - 15:21. Čekám tu a učím se od půl druhý, protože nemám co jiného dělat a ona ani není schopná přijít ve tři hodiny, kdy ji konči blok. Uklidila jsem učebnici logiky do tašky a šla se převlíknout. Nepřijdu kvůli Jayme pozdě na tanec.