[CZ] » Shattered « (Kuroko no Basket)

~ Duchové minulosti ~

Zdravím všechny!
Dodávám opět novou, dlouhou kapitolu. Bude vám muset chvilku vydržet, abych si stihla zase něco předepsat. Zkusím nejpozději do týdne zase něco vydat, ale neslibuji. Kromě psaní jsem také zavítala na Spotify a začala tvořit playlist pro Shattered. Takový mix toho, co nejvíce poslouchám, když píši. Uvidíme, třeba to brzy zveřejním spolu s nějakou kapitolou...
TW: Zmínka o sebevraždě
______________

Propiskou jsem nevděk ťukala sem a tam v rytmu znělky z Howl's Moving Castle o papír plný poznámek. Dívala jsem se na hru před sebou a zároveň nikam. Tělem jsem byla přítomna v tělocvičně, určitě jsem seděla na lavičce. Tlumeně jsem slyšela driblování balonu a dupání hráčů při běhu, jejich zrychlený dech a šustění koše, když balón propadl skrz. Moje mysl však odplula v loďce zamyšlení do neznáma. Aya Izumi. Občas nemáte na člověka vzpomínku, ale máte pocity. Je to jako vysvětlování barev slepému člověku. Nikdy barvu neviděl, ale spojí si ji s pocity a vjemy, například modrá -představím si chuť ostružin, šelest moře a nebe. Prázdné, letní nebe těsně před soumrakem. Myslím, že se tomu říká asociace a jméno navozuje pocit bezpečí, někde v dáli zněl smích ke kterému jsem přes smutek nemohla.

"Teiko! Teiko! Teiko!" Slyšela jsem lidi skandovat, nahlas, srdečně. Někde v dálce zněly bubny a píšťaly. Seděla jsem na lavičce vedle trenéra, v klíně staré desky plné poznámek. Nemohla jsem tomu uvěřit, cloumalo mnou štěstí div jsem nevyskočila na nohy a nejásala. Klepala jsem se pod náporem emocí, které mé tělo sotva zvládlo. Zrak jsem měla zamlžený od slz. Na hřišti se seběhli hráči v modro-bílých dresech, jejich hlavy zářily jako světélka na vánočním stromku.

"Pojeme na národko!" Pevný stisk někoho, komu neviděla do obličeje. Zase ten smích. Ten krásný smích, pro který by udělala skoro cokoliv. Ten který také rozvířil tolik smutku. Bělovlasá dívka mě chytla za ruku a táhla mě k pomalu tvořící se kupě lidí.

"Ayo-san, to není dobrý nápad-" Nemohla jsem protestovat, uniknout. Ona se jen smála.

"Teiko! Teiko! Teiko!"

Jednou rukou jsem se chytla za čelo. Hlava mi třeštila, udělalo se mi trochu špatně. Tentokrát jsem necítila smutek, jenom štěstí. Vzpomínka na kvalifikaci na národní turnaj v prvním nebo druhém ročníku. Muselo to být tehdy. Ve třetím se by se nikdo neradoval, nebyl by tam Kuroko, byly jsme jen vyhořelé svíčky. To vzneslo mnoho otázek. Co se mezi námi stalo, že Aya odešla? Vím, že kluci nebyly zrovna vybraná společnost, ale něco mi říkalo, že jsem se na tom podílela. Nebudu si kreslit svatozář.

"Všechno v pořádku?" Málem jsem vyletěla z kůže a instinktivně jsem otočila desky v mém klíně. Pohledem jsem vystřelila vzhůru. Akashi. Proč se všichni musí tak plížit?

Na moment jsem si nebyla jistá, co říct, nebo spíš, jak to říct. Promnula jsem si ruce o sebe a oči mi sklouzly kamsi za něj. Periferně jsem viděla Midorimu, který si utíral zpocený obličej do ručníku. "Jsi nějaký bledá."

"Co vám říká jméno Aya Izumi?"

Ta otázka zazněla místností jako hrom. Všechna barva, kterou ti dva měli zmizela v jediném okamžiku. Midorima se zastavil v půlce pohybu, oči rozšířené. Akashi se podrbal za krkem. Ani jeden z nich neodpověděl. Zdálo se, že přemýšleli. Usilovně. Přišlo mi, jako bych bodla do vosího hnízda, nebo nechtěně zavadila o nějaký spouštěč. Jediným jménem jsem probořila všechny ledy, smetlo je to jako tsunami. Po chvilce si vyměnili pohledy, jako by došli porozumění na nějaké vyšší úrovní bytí, které jsem nemohla dosáhnout.

"Proč se ptáš? Vzpomněla sis na ni?" Zkusil Akashi. Přišlo mi, že se pohybujeme na tenkém ledě. Kdo znás první šlápne vedle, utopí se. Nebo možná utopí někoho jiného. Tyhle hry myslí mě mimo basketbalové zápasy nebavily. Chtěla jsem znát pravdu. Zasloužila jsem si to.