Poprvé a naposled <DOKONČENO>

Proč?

Začali jsme se s Ariko víc sbližovat a byly z nás větší přátelé ale tím víc jsem začal pociťovat ten pocit. Příjemný pocit bezpečí když jsem s ním, pocit že je mi na blízku člověk s milým srdcem, pocit že s ním mohu být kým jsem prostě sám sebou ale pak jsem si uvědomil že ty city patří k lásce.

Nikdy mi nevadilo být gay a LGBTQ+ ale zmocnil se mě strach a to hodně. Bojím se že to tak necítí on. A že mě nepřijme takového jaký jsem jako do teď. Bojím se i toho že jsem gay a nebude se se mnou chtít už stýkat. Ale nejsem jako ostatní a proto mu to řeknu zítra. Problém ale je že i kdybych se snažil jakkoliv, nevymyslím smysluplnou větu abych své city vyjádřil a proto bych musel napsat slohovku a to není nejlepší nápad.

Je další den a jelikož mám tancování každý den od 13:00 do 15:00 musím si najít čas. Rozhodl jsem se zavolat mu a oznámit sraz v 16:00 což kupodivu měl čas a souhlasil. Když jsem ho uviděla jak jde předemnou a při tom se usmívá, přinutilo mě to usmát se také. Když jsme k sobě došli, začal mě popadat strach a vůbec jsem nečekal že to bude tak těžké.

Začali se mi klepat prsty na rukou a tak jsem je dal do kapes. ,,Potřeboval jsi něco důležitého?" Zaptal se když už byl u mě. ,,Ano, hodně." Řekl jsem nervózně. ,,Když jsme se poznali, byl jsem rád že už nejsem sám ale teď...... víš....už nejsi jen kamarád....líbíš se mi......moc."Řekl jsem opatrně.

,,Ty jsi gay?" Zeptal se potišeji. ,,Jo, jsem." Přiznal jsem pomálu. Z ničeho nic se otočil a odešel cestou kterou přišel. ,,Kam jdeš?!" Zavolal jsem za ním ale on se ani nezastavil. ,,Už tě nechci nikdy vidět!" Zvolal za sebe a najednou mi vyhrkli slzy tak rychle že jsem se ani nestačil nadechnout. Svíralo se mi hrdlo a ucítil jsem nesmírnou bolest na hrudi. Rozkašlal jsem se a nemohl popadnout dech. Po příchodu domů se mi začalo dělat špatně ale myslel jsem si že to nic není a tak jsem si se svým smutkem a bolestí lehl na postel ve svém bytem tričku a šedých teplácích a usl.

Vzbudila mě bolest na plicích a nutilo mě to kašlat ale myslel jsem že budu zas v pohodě ale proč se mýlím vždy tak moc?

Další den mi bylo hrozně a také stále ta bolest na hrudi, tak moc ho mám rád ale tak moc že si nedokážu představit život bez něj. Odpoledne najednou vylétnu z pokoje jako šíp a běžím do koupelny kde se rozkašlu a v rukou a po umyvadle se mi naskytne pohled na rudé okvětní lístky poletující všude po koupelně a moje bolest se začala rozléhat všude na hrudi.

Hanahaki disease, to je to co bolí a nepřestane dokud láska nebude opětována. Boli to tolik že nevím co dělat a tak jdu spát. Další den to však bylo ještě horší než jsem si myslel.

507 slov