Poprvé a naposled <DOKONČENO>

Ztráta

S Ariko se chceme zase sejít což je příležitost jak se o něm dozvědět více. V 19:00 jsme se sešli u parku. Jelikož je venku už tma nemohl je uvěřit že je tu šel vidět tak krásně měsíc a hvězdy. Sedli jsme si poblíž na lavičku a sledovali hvězdy které rovnou čarou padali na noční obloze která se nesmírně krásné třpytila. ,,Tak, zkus uhádnout co mám nejradši." Řekl znenadání Ariko s očekáváním že hned začnu mluvit ale zmílil se, chvíli jsem byl potichu a nevěděl co říct.

,,No, nevím co říct, ani nevím nic důležitého o tobě." Vysvětlil jsem mu problém. ,,Tak se na mě podívej a řekni co si myslíš." Řekl a otočil se na mě abych na něj líp viděl. ,,Rád,.....kreslíš,........máš rad psi." Vyznal jsem své myšlenky a on se zarazil. ,,Jsi opravdu dobrý, jakto že jsi to poznal?" Řekl ohromně a hned se zas tak příjemně usmál.

Nevím proč ale když jsem byl s ním, moje pocity byly zvláštní. Cítil jsrm jak moje srdce tlouklo jako o závod když na mě promluvil nebo stačil i jen pohled.
Chvíli jsme vedle sebe seděli a pak začali konverzaci. ,,Často chodíš do parků, že?" Zeptal se a pohlédl mi do tváře. Jeho očí měli zelenkavou barvu a jeho hnědé vlasy zdobily zcela perfektně tvář.

,,Ano, je mi pak lépe a víc se uvolním." Odpověděl jsem. ,,Jsem rád že jsme se potkali." Přiznal a opřel se zády o lavičku. ,,Poslední dobou jsem si potřeboval s někým promluvit." Přidal.,,Bydlíš taky sám?" Zeptal jsem se. ,,Jo." Řekl a nic nedodal.

Po asi 10 minutách jsme se rozloučili a oba se vydali svou cestou domů. Doma jsem si udělal hygienu, pročesal si černé vlasy a sundal si čočky co nosím namísto brýlí a šel si lehnou s myšlenkou že zítřek bude odpočinkový den ale mýlil jsem se.

◇◇◇

Ráno jsem se vzbudil brzy a šel si udělat snídani když v tom mi začal někdo volat. Vzal jsem do ruky telefon a zvedl hovor. Z telefonu jsem hned poznal matky hlas ale nebyl jako vždycky. Šlo v něm slyšet trochu chrapotu a to mě hned rozhodilo.

,,Yamoto, slyšíš mě?!" Řekla rozrušeně matka. ,,Ano mami co se děje?" Zeptal jsem se starostlivě. ,,Yamoto,..........tvůj otec." Ztišila hlas. ,,Dostal infarkt a...." nedořekla větu a rozbrečela se. Hovor mi najednou položila a já nemohl uvěřit tomu co právě řekla.  Po tvářích mi začali nekontrovatelně stékat slzy  a já se smutkem začal propadat do díry ze které jde špatně ven.

Další den jsem se vydal do parku ale moje tělo bylo jako bez duše a můj smutek se zvětšoval víc a rychleji. Nikdy jsem nezažil ztrátu člověka ale teď už vím jak se lidi cítí a přiznám z je to hrozný pocit. Po příchodu domů jsem si šel odpočinout a pak spát.

Po pohřbu mého otce jsem se opět vrátil zpět do Sacramento kde jsem se zase shledal s Ariko. Když jsem se mu svěřil s tím co se stalo, hodně mi rozuměl, víc než jsem čekal a bylo opravdu uspokojující to někomu říct.

508 slov.