Kvítek anzulu

I.

"Denssie, pověz, nebylo by nádherné takhle žít po zbytek dní světa? 

 "Bylo, má paní," 

 "Nesčetněkrát jsem tě žádala o to, ať mi říkáš jménem," 

 "Ale, víte, že já-" 

 "Nejsi v mém srdci uložena jako dvorní dáma, ale jako přítelkyně, Denssie. A prosím, podej mi ještě pár kvítků anzulu," 

 "A-ano," učinila a podala nevysoké dámě ze psacího stolu několik rudě zbarvených květů. Ta je potom odborným okem umístila do věnce z proutí, mechu, různobarevných listů a jiných květin. Ujistila se, že květiny a všechny další ozdůbky drží pevně na svém místě. S věncem v ruce posléze opustila místnost a ozdobu umístila na dveře z příchozí strany. Když se vrátila do prostorné místnosti, do které pronikalo bílé světlo s modrými podtóny, přibouchla za sebou dveře. 

 "A.. jak si to myslela? Žít takhle po zbytek dní světa?" zeptala se žena, která pár minutek zpátky dostala kázání. 

 "Pít dobré pití, jíst skvělé jídlo a nemít žádné starosti a celý den si hrát s květinami," plouživým krokem se posadila na postel a prsty jemně pohladila hedvábnou pokrývku. 

 "Máte obavy ze své korunovace," odtušila žena stále stojící u psacího stolu.

 "To vskutku mám. Můj otec je mi denně v patách a rozmlouvá se mnou o našich předcích a jejich korunovacích, velkých skutcích, které udělali pro náš národ. Co mé předchůdkyně dokázali změnit a ovlivnit, nehledě na skutečnost, že pod srdcem nosily dítě, zatímco první už držely v náruči," zvedla pohled k Denssii.  "Ale o to ani tak nejde...,"

 "Ještě pár dní zpátky jste se těšila, až konečně převezmete osud říše lesních elfů do svých rukou. Vyprávěla jste s nadšením, jak půjdete ve stopách svého otce a bez boje a násilí ukončíte spor s říší lidí. Jak nastolíte rovnováhu a oficiální příměří s vílí rasou. Váš plán s výměnným obchodem se mi zamlouval. Co se přihodilo?" a zaujala místo vedle přítelkyně. 

 "Já.. cítím, že něco není úplně v pořádku. Už pár dní pociťuji napjatou atmosféru pokaždé, co si přisednu k rodinnému stolu," podívala se zpříma na Denssii. 

 "Všichni počítali, že váš bratr nebude příliš nadšený z vaší korunovace," 

 "Den ode dne cítím větší úzko a nepříjemný tlak na hrudi z jeho pohledů směrem ke mně. Jsem raději, když se celý den nemusíme vidět," 

 "To zní, jako byste se bála, Aleido," 

 "Možná i ano," 

 Druhého dne ráno po opuštění ložnice kráčela Aleida k snídani dlouhými chodbami sama. Míjela malované stěny vyzobrazující důležité momenty elfího národa už od jeho zrodu. U malby jejího praděda Ioniha posazeného na bílé klisně hrdě s bradou vztyčenou držící v ruce otěže  ne ke své klisně, ale k poutům vílího krále, který před ním klečel v blátě a mezi těly svým krajanů, se k ní připojil její bratr.

 "Úžasné malby, že ano?" vzal ji v rámě,  "Připravují mě o dech kdykoliv je jen vidím. A co vím, právě dokončují malbu ze dne tvého narození. Měla by být o patro výše," 

  "Nikdy si neměl slabost pro umění, ale ano, je to úchvatné. Celý vývoj a veškeré osudy naší rasy jsou navždy zachyceny na zdech tohoto paláce," volně stiskla jeho paži. Neobtěžovala se na něj podívat. 

 "Mám slabost pro dobré umění," namítl, "Připravena na svou korunovaci? Její datum se nebezpečně blíží, sestřičko, nezbývá už ani týden a usedneš na trůn Corelie," pokračovali chodbou do hodovní síně, kde je už jistě čeká otec.