Forbidden Love: Manchester |CZ|

#2 - Hush Little Baby, Don't You Cry

Dosud jsem si nebyla jistá, jestli jsem udělala dobře, že jsem se Peterovi se vším svěřila. Jediné, čím jsem si jistá, je, že už není cesty zpět a svá slova nevymažu z jeho paměti. „Děkuji za kafe, dobrá volba, vanilla latte. Budu se těšit. Jinak, dobré ráno." Odeslala jsem zprávu Peterovi a projela si pár komentářů pod omluvným příspěvkem. Zrušení následujících pár koncertů mě neskutečně mrzelo, ale nechtěla jsem ohrozit něčí život jen proto, že to nedokážou Sinclairovi držet mimo hledáček. Během chvilky mi psala Fizzy: „Tak povídej Darcy, chci každej detail." Nad její zprávou jsem se uculila ale vzpomínkou na včerejší večer. „A co takhle kdybys přišla na kafe?" Odpovědí mi byla bleskurychlá reakce: „Dej mi deset."

Pokaždé, když přišla Fizzy na návštěvu, bylo o čem si povídat. Sama měla dost pestrý svůj osobní život a i když to často nerada přiznávám, byla pro mě velkou inspirací. Byla pro mě sestrou, kterou jsem do nedávna neměla. „Myslela jsem, že vás tady najdu oba." Prolomila Fizzy můj proud myšlenek. „Já s tím naopak ani nepočítala," pohlédla jsem na Fizzy provinilým pohledem, „zvlášť po včerejšku ne." „Co se stalo včera?" Její oči zpozorněly, ostatně byla ve střehu jako pokaždé, když mě poslouchala a tušila, že přijde něco špatného. „Já..." znovu jsem se na Fizz provinile podívala, protože jsem sama porušila svou zásadu. „Tak už to vyklop d'Angelo, nemůže to být zas tak strašný." Její výraz tikal netrpělivostí. „Řekla jsem mu pravdu Fizz," sklopila jsem hlavu, „nemohla jsem jinak." Tušila jsem, že přijde ne moc dobrá reakce, ale nevěděla jsem, jak moc špatné to bude. „Heh," podívala se na mě nejistým výrazem, „děláš si srandu, že jo?" Těžce jsem si oddechla, jelikož jsem věděla, co přijde další. Zvedla jsem se a odnesla jsem hrnky od kafe do myčky a musela si natočit sklenici vody. „Darcy, to nemyslíš vážně!" Z jejího hlasu bylo cítit zklamání. „Sama nám vykládáš, jak je to nebezpečný a že máme sami držet jazyk za zuby a ty si pustíš pusu na špacír?? Tak zbláznila ses?" Po jejích slovech zavládlo na delší moment ticho. Nevěděla jsem, co jí na to říct. Věděla jsem, že to není správný? Ano. Riskovala jsem v ten moment všechno, co jsem měla a všechno, co měli ostatní? Ano. „Fizz, já to tak nechtěla, ale prostě jsem nad sebou v tu chvíli neměla kontrolu." Zarazila se, z jejího výrazu jsem usoudila, že nějakou dobu střádala myšlenky v hlavě. „PANE BOŽE!" vyhrkla najednou, „Ty ses do něj zabouchla!" „FIZZ!" Štěkla jsem po ní. Ostře se na mě podívala. „Fajn...Možná máš pravdu," přiznala jsem poraženě a sama jsem si uvědomila, že jsou to city, co jsem skrývala po celou tu dobu, „možná k němu cítím víc, než bych měla, ale rozhodně mě to děsí víc než tebe."

V té nejvíc nevhodné chvíli mi zazvonil telefon. Když jsem se podívala na displej a viděla Williamovo jméno, přitížilo se mi mnohem víc než z předchozí konverzace. „Řekla jsem ti ať se držíš dál, ale asi jsem ti měla ujasnit, co to vůbec znamená, Wille." Prohlásila jsem do telefonu a věnovala při tom Fizzy alarmující pohled. „Ale Darcy, přeci bys takhle svoje rodiče rovnou neodsoudila," jeho slova ve mně rezonovala jako cinknutí do trianglu, „neobětovala jsi celý svůj život mafii po tvém otci, jen abys je našla?" V ten moment jsem dala hovor na hlasitý odposlech. „Dlouho, fakt dlouho jsem nikomu žádný slib nedala," polkla jsem veškerou svou agresi, co se ve mně momentálně míchala, jen abych si nemusela kupovat nový telefon, „ale přísahám, že jestli jen jednomu z nich zkřivíš jediný vlásek, tak poznáš, co je horší než smrt." William se do telefonu jen zasmál. „Víš, že zníš strašně roztomile, když se zlobíš?" Jeho slova pro mě byla jedovatější než kdykoli dřív. „Hmmm, vážně?? Tak snad aby ses radši připravil, protože až tě najdu, tak budu znít kurva božsky!" Naštvaně jsem ukončila hovor. „Najdi ho," podívala jsem se na Fizzy. Bez toho, aby něco řekla, popadla notebook a pustila se do práce. Já odešla do pokoje sbalit si všechny potřebné věci.