Forbidden Love: Manchester |CZ|

Pilot Chapter: Faith in the Future

První večer v Manchesteru jsem se rozhodla strávit v jeho záhadných a přesto v něčem přitažlivých uličkách. Ačkoli už byl temný a tichý večer, mojí hlavě se nedostávalo klidu. Všechna okna byla tmavá, jako by se přede mnou lidé skrývali, pravděpodobně už spí. Možná proto. Jsem stejně tak vzhůru jako pomalu každý předchozí poslední letní večer. Vždycky jsme měli doma tradici, vždycky. Každý poslední večer v létě jsme trávili spolu. Jenže tentokrát? Tentokrát je to jinak, už mi není šestnáct.

Takovou noc jsem naposledy zažila před čtyřmi lety. Smáli jsme se, pili jsme, jedli, sdíleli jsme, co všechno jsme zažili přes uplynulý rok. A to vše jen proto, že byl táta věčně pryč, buď na obchodním jednání nebo vyřizovat právě pracovní záležitosti. Alespoň tak mi to říkala máma. Během roku jsem ho vídala tak jednou nebo dvakrát za několik měsíců, a to jen výjimečně. Vždycky si ale našel čas v létě, a to právě proto, že mám narozeniny. A právě na moje šestnácté narozeniny měl táta opravdu skvělou náladu. Nejen, že se smál jak ještě nikdy, ale tancoval, vytahoval jeden vtip za druhým, byl tak šťastný, nikdy předtím jsem ho takhle neviděla.

Jakmile mu ale zazvonil telefon, jeho úsměv na tváři zvadl a stejně tak i nálada toho večera. „Moc se omlouvám děvčata, ale tohle musím vzít." s lítostí nám oznámil a přijmul hovor, se kterým odešel na opačnou stranu místnosti. Věděla jsem, že to nesvědčí nic dobrého a v moment, kdy se ke mně obrátila mamka mi to bylo jasnější než předtím: „Měla bys jít spát zlato, už je dost pozdě, Rose." Ani na jejím hlase nevypadalo nic nadějně a já si uvědomila, že příjemný večer se chýlí pomalu ale jistě ke konci. „Ještě chvíli mami, vždyť ještě není ani deset, chci dát alespoň taťkovi dobrou noc." Ale i tak mi to nebylo nic platné. „Věř mi, ráno mi poděkuješ," pousmála se, protože ví, že má pravdu, ostatně jako vždycky, „a taťka je teď momentálně zaneprázdněný, staví se za tebou až dotelefonuje dobře?" Nezbývalo mi nic jiného než jít spát a věřit, že všechno ještě skončí dobře. „Fajn, dobrou mami." Vstala jsem z pohovky a dala mamce pusu na dobrou noc. „Dobrou beruško, zítra u snídaně." Odešla jsem tedy do pokoje, kde jsem se zachumlala do peřin a čekala. Nejsem mistr v brzkém usínání. Skoro pokaždé si před spaním čtu, ale to dneska nešlo, protože jsem slyšela tátu poprvé za svých šestnáct let zvýšit hlas ve vedlejší místnosti. Nevěděla jsem, jestli je to stále v souvislosti s jeho telefonátem, ale byla jsem si stoprocentně jistá, že mi to nedělá dobře. „To snad nemyslí vážně?! Měli jsme sakra dohodu?!" V ten moment mi vyjel mráz po zádech, jen jsem si nebyla jistá, jestli je to kvůli tátově vroucímu hněvu nebo jestli je to díky tomu, že nevím, co se děje. Mezi jeho řečí byla slabá pomlka. „To není možný, to nemůže být pravda Bello." V ten moment mi bylo jasné, že už netelefonuje a mluví s matkou. S největší pravděpodobností ho přiměla se ztišit, protože ať jsem chtěla jak jsem chtěla, víc jsem už neslyšela. Obecně je mamka v tomhle ohledu rozumnější, řeší složité situace v klidu, na rozdíl od táty. Snažila jsem se tedy usnout, znovu a znovu, ale pořád se mi hlavou honila tátova slova: „Měli jsme dohodu... " Jakou dohodu? S kým? A proč?

Proud myšlenek o něm mi přerušil on sám, když přišel do mého pokoje. „Je moje malá princezna ještě vzhůru?" Je to právě jeho slabý ale něžný polohlas, který dělá z mého otce toho nejlepšího na světě. Přiznávám, že mi přes rok není zrovna otcem, když je věcně pryč, ale když zavolá nebo je doma, dělá všechno pro to, aby jím byl. „Hmmm," zamručela jsem rozespale, jelikož jsem napůl spala. „Omlouvám se, snažím se práci držet z domu, když tu jsem," na moment se odmlčel, „dneska se mi to zrovna nepodařilo, ale jednou to taky pochopíš." Po jeho vyřčených slovech se mi honilo hlavou ještě víc otázek. „Jak pochopíš? O co šlo tati?" Z jeho očí čišel strach, ne snad strach z něčeho, spíš obavy. „Tati?" Nikdy nebylo jednoduché s ním mluvit o věcech jako je práce, čím si prochází a čím si procházíme my s mamkou. Věděla jsem, že to nebude jednoduché ani tentokrát. „Víš, moje práce není jen o krásných dovolených, pozlátkách a luxusu. Je to práce nebezpečná, vyžadující disciplínu, pevnou vůli. Všechno, co jsem tě učil, jak jednat s lidmi, hodiny, dny strávené na střelnici, nebylo to jen tak. Jednou to po mně bude muset někdo přebrat," těžce si oddechl, „a ten někdo budeš ty." Nevím, jestli to bylo tou únavou nebo tím, co táta právě řekl, ale nedostávalo se mi slov. Najednou mi víc věcí začalo zapadat do sebe. „Hmmm... Probereme to ráno?" naoko jsem zívla. „Dobrou, princezno." Zdá se, že to táta pochopil, ostatně sám nevypadal, že by chtěl zabrušovat do větších detailů. Dal mi pusu na čelo a odešel. „Budeš to ty," bylo to jediné, co se mi honilo hlavou, když jsem usínala.

Ráno bylo ticho. Skrze žaluzie prosvítalo zlatavé sluneční paprsky. Každé ráno jsem se probouzela do vůně černé kávy, vaječné omelety a slaniny, do melodie písniček od Fleetwood Mac, do štěbetání rodičů v kuchyni. Dnešní ráno bylo ale tiché, pusté, všechno bylo temné, nikde ani hlásku. Vstala jsem, s menšími obavami, a ještě v pyžamu nakoukla do dveří. S vyděšeným výrazem jsem otevřela dveře dokořán. Věci v obývacím pokoji byly rozházené, střepy se leskly v každém koutě. „Mami? Tati?" nikdo se neozýval. „MAMI? TATI?" Všude bylo hrobové ticho, jediný, kdo byl slyšet jsem byla já.

Aniž bych to věděla, došla jsem k aréně, kde mám mít zítra jeden ze svých prvních koncertů letošní tour. Old Trafford byl větší než jsem si pamatovala z koncertu Royal Blood před pár lety. Představa, že tu teď budu hrát já, je skoro až neuvěřitelná. Nic z toho bych ale neměla, kdyby se mě neujala před čtyřmi lety teta Emily v Londýně. Díky ní jsem ta, co tu teď stojí, nikdo jiný. Jsem, kdo jsem a nikdo mi to vzít nemůže. Oddychla jsem si: „Kdyby to všechno bylo tak jednoduché."

Vydala jsem se na cestu domů, kde na mě sice nikdo nečekal, ale byl tam klid a lahev whiskey v minibaru. Moment večera s hvězdami na obloze přerušilo z ničeho nic prasknutí větvičky za mými zády. Ztuhla jsem. Pomalu jsem se otočila, jen abych zjistila, že za mnou nikdo není. S obavami, zda mě někdo nesleduje jsem došla do svého bytu. Zavřela jsem a zamkla dveře a se sklenkou Whisky usedla na gauč a scrollovala sociální sítě. Je skvělé vidět fanoušky, kteří se těší na zítřejší show. Rychle jsem reagovala na pár komentářů a postů. Nakonec jsem napsala Fizzy: „Budu tě zítra čekat u backstage." S myšlenkami o zítřku jsem šla spát.