Potkali se v lese - Pozastaveno!

část 4.: Noční rozhovor

  Té noci se každému živému tvoru mohl naskytnout pohled na šest různě oděných lidí, sedících u menšího ohníčku. Nedalo se říci, že by se od ohniště ozývaly hlasy a Marigoldův zpěv se rozléhal do dáli. Ba naopak. Loutnista byl až nezvykle potichu a jediný kdo mluvil, byl Geralt, čas od času Ciri (jak se asasíni dozvěděli, celým jménem princezna Cirilla z Cintry), Arno a Ezio. Altaïr se u ohně schoulil do klubíčka a propadl se do říše snů.

 Marigold, třebaže nemluvil, potichu brnkal na svoji loutnu. Tóny vycházející z hudebního nástroje byly natolik uklidňující, že Ezio s Cirillou, dokonce i se samotným Marigoldem zanedlouho spokojeně oddechovali u ohně. Geralt klečel u nich, oči zavřené a dlaně položeny na stehnech. Arnovi však tento klid v podobě spánku nebyl dopřán. Vstal od ohně a vydal se směrem, kde les byl nejřidší. Nebylo to daleko od ohně. Pouhých pětadvacet metrů. Tam stál široký a nepříliš vysoký kámen, na který se posadil. Ani chladný vítr, či svit měsíce nedokázal zchladit jeho mysl. Hlavou se mu honily myšlenky, jako stádo divokých koní. Jeho sluchu a šestému smyslu však ani v té záplavě myšlenek neušla přítomnost někoho dalšího. Někoho, kdo se přikrčen skrýval za mohutnými kmeny stromů, stojících blízko u sebe. 

„Vím, že tam jste." Řekl tak hlasitě, aby jej příchozí slyšel, ale zároveň tak tiše, aby nikdo jiný nebyl schopen slovům porozumět. Zpoza kmenů stromů se vynořil Geralt, který si hned po té přisedl k Arnovi. 

Dlouhou dobu bylo ticho, než konečně Arno promluvil: „Takže, vy a Cirilla jste zaklínači, což obnáší zabíjení monster, většinou za nějakou odměnu." Geralt přikývl. „Proč jste mne sledoval?" Arno na něj upřel svůj pohled a zaklínač zase na měsíc, co plul po obloze. „Proč jste se vy vytratil?" Pro změnu Geralt upřel svůj pohled na vedle sedícího muže a ten zas na zem před sebou. „Nějaké mocné síly mě nechtějí obdařit spánkem. Navíc si potřebuji, alespoň trochu urovnat svoji rozbouřenou mysl." 

Oba dva nyní hleděli před sebe a ticho panovalo do té doby, než jej přerušil zaklínač: „Vzhledem k vašemu zacházení s mečem usuzuji, že jste musel nejednou stanout v podobném boji. Je můj úsudek správný?" Arno se zhluboka nadechl, než odpověděl: „Mé povolání vyžaduje umění boje, ať už se zbraní nebo bez ní. Několikrát jsem byl nucen, do nějakého boje vstoupit. Jenže obvykle bývám sám, proti nepříliš dobře vycvičené přesile. Na vaše umění boje zřejmě nemám." Oba dva byli nuceni se pousmát, při vzpomínce na onen boj. 

„Smím-li být tak smělý, jaké je vlastně vaše povolání?" Arno se znovu zhluboka nadechl, než odpověděl: „Jsem, nebo alespoň jsem býval členem jistého řádu asasínů, což obnáší zabíjení lidí z řádu templářů, kteří se snaží ovládnout lidskou mysl. Nebo lépe řečeno se snaží vzít lidem svobodnou vůli. Proto my asasíni likvidujeme ty nejvýznamnější články v jejich řádu. Tuším, že Ezio s Altaïrem do řádu asasínů patří také." Geralt se zamyslel, než se zeptal: „Proč to vlastně dělají? Proč a jak chtějí lidi zbavit svobodné vůle?"

„V každém světě, v každém věku a v každém království se skrývá zlo. Některé zlo se nedá poznat hned na první pohled. Další pak můžete poznat okamžitě. Tohle je případ templářů. Jsou zlo, kterému někteří lidé věří. Oni sami si myslí, že to, co dělají je správné a nedbají na to, koho zabijí nebo zmrzačí. Člověku je z toho občas na nic. Avšak i v templářských rodinách se čas od času narodí někdo, kdo si uvědomí, co je jeho rodina vlastně zač a začne proti tomu něco dělat. Někdy je takový templář donucen vlastními lidmi ke zradě. Jednu takovou dívku jsem znal." Pousmál se, při vzpomínce na zrzku. Na jeho milovanou Élise. Sňal z hlavy kápi a nechal vítr, aby si hrál s pramínky jeho čokoládově hnědých vlasů, svázaných stužkou. Zavřel oči a pomalu začínal pociťovat únavu. 

Později oba dva vstali a Arno hned, jak ulehl na zem u ohně, usnul. 

Probudili jej sluneční paprsky, snažící se prodrat skrze potemnělou oblohu. Se zjištěním, že Altaïr, Geralt a Cirilla už jsou vzhůru, se posadil. 

Nad znovuoživeným ohněm se opékala snídaně. Marigold ležel přesně na tom samém místě, kde v noci usnul. Ezio taktéž. 

Všude bylo ticho, jen někde v dálce bylo slyšet dunění hromu. 

Pro ty co to čtou:

Jak se vám líbí? Těšte se na další část.😊👋