Poslední ročník

21. Rozloučení

Odpoledne jsem se rozhodla jít za Emily, nevím co ji mám říct, ale bude chtít vědět jestli jsem mluvila se Zachem a co mi k tomu řekl on. Jak se bude tvářit, když jí řeknu, že zítra brácha odjíždí a ukáže se tady bůh ví kdy. 

„Ahoj Em, promiň, že jsem ti nenapsala, ale teď jsem tady, tak se na mě nezlob"

usměju se na ni a z její grimasy (vtipně předstírala přísnou) jsem poznala, že to bere v pohodě.

„Ale no tak, vždyť se nic nestalo, jen jsem byla zvědavá, přece tě nemůžu zabíjet, za každou neopětovanou smsku a teď pojď dál"

Šli jsme dlouhou chodbou, po stranách byly buď otevřené nebo zavřené dveře od pokojů a Em má ten svůj na konci v pravo. Má ho moderně vybavený a meruňková barva stěny nepůsobí tak chladně jako jiné moderní byty, kde je jenom studená bílá a černá barva, tady se cítíte příjemně a útulně. Sedla jsem si vedle Emily na menší sedačku a v hlavě mi běží, jak začít. Hele, Zach jede zítra zpátky na univerzitu, ale nebuď smutná v tomhle městě si můžeš najít kohokoliv jiného.Ne takhle to nejde. Zrazu mě vyruší z přemýšlení.

„Hano, tý....ty jsi mluvila se Zachem?"

A je to tady, ale musí vědet pravdu, nemůžu dělat jako že nic nevím.

„Ano, mluvila"

Na chvíli jsem se odmlčela a řekla jí to narovinu.

„No, asi by jsi měla vědět, že Zach zítra odjíždí na univerzitu do Kalifornie"

Víčka ji klesla a snažila se dívat všude kolem, jen né na mě. Nakonec se postavila a řekla, že musí na poště vyzvednout balík, protože to její máma nestíhá a prý zavírají za dvacet minut. Já sice vím, že mají otevřeno až do večera, ale chápu, že chce být sama, proto nic neříkám, rozloučím se a než odejdu, tak ji řeknu nějáké slova, které by ji měly podpořit, ale vím, že ona mě asi moc nevnímala. Nejradši bych zůstala s ní, ale v její situaci bych se asi zachovala podobně. 

Je neděle večer a když se Zach rozloučil s rodiči, vezu ho na nádraží. Tváří se smutně, ale nemyslím si, že to je jenom kvůli nám, protože mu budeme chybět, ale je to určitě kvůli Emily. Prý spolu dneska mluvili, ale Zach mi víc neřekl, nevím jak to dopadlo. Jakmile vlak zastavil rychle jsem bráchu objala.

„Mám tě ráda a přijeď brzy na pokec"

„Já tebe taky a slibuju, že se vrátím na "pokec" co nejdřív"

Oba jsme se smáli a on si začal brát svoje věci a nastupoval do vlaku. Naposledy jsem se na sebe podívali a já si jen pamatuju jeho smutné oči, sice se to snažil skrýt, ale já ho znám. Zamávala jsem mu a šla zpět k autu. Bože, zítra je zase škola, ale aspoň se můžu těšit na jednu věc nebo spíš na někoho. Sama pro sebe se usměju, když si vzpomenu na Masona. Úsměv mi zmizí, když si představím, jak bude asi Em v pondělí vypadat. 

Hurá, konečně se zase setkávám s mojí milenkou postelí, se kterou mám vztah celý život a vždycky budu, ta mě nikdy neopustí. Když si pořídím vlastní byt, tak první co si tam nastěhuju bude určitě postel, jedině ona má právo být první. Před tím než usnu mi příjde smska.

„Dobrou noc a krásné sny (doufám, že se ti bude zdát o mě)"

To je ale samolibec (smích). Hned mu odepíšu.

„Víš, já jsem doufala, že se mi bude zdát o Leonardu DiCapriovi, ale když jinak nedáš :D :* "

„To jako že Leonarda máš raději než mě?"

„Nooooooooo... samozdřejmě, že tobě bych dala přednost vždycky"

„Miluju tě"

„Já tebe taky"

„Ale jestli  tak toužíš po Leovi, tak klidně můžu počkat na zítřejší sen"

„Hele, sklapni"

S úsměvem usínám a znova si přehrávám, jak miluju svou postel.

Ráno jsem jako vždy vše udělala nějáký automat a šla do školy. Em vypadá v pohodě, což mě překvapuje a tak se jí na nic kolem mého bráchy neptám, nechci ji zkazit náladu zmínkou na něj. Hned při první přestávce bežím k Masonovu kabinetu. Zaklepu a když otevřu a vidím, že tam je, tak rychle za sebou zavřu a zamknu. S úsměvem ho pozdravím a než se naděju jsme na sebe přilepení a já si užívám jeho polibků.

„Doufám, že takhle za mnou nebudeš chodit každou přestávku, protože jinak se to provalí ještě dnes, ale jinak bych proti tomu nic neměl"

„Promiň, ale potřebovala jsem tě vidět, slibuju, že už se to nebude opakovat"

„Cha, nelži"

„Máš pravdu, tohle není naposledy"

Dál pokračujeme ve vášnivém líbání a naráz zazvoní.

„Ještě né, řekni že jsem přeslechl"

„Bohužel nepřeslechl, musím běžet"

„Dobře, ale ještě jsme neskončili, máš odpoledne čas?"

„To nemám, máme spolu přece doučování"

„Málem jsem zapoměl, ale po něm máš čas?"

„Počkej, kouknu se do diáře, hmm tady holička, manikúra, pedi..."

Se smíchem si vymýšlím činosti a Mason převrací oči, ale taky se směje-

„No jo, volné místo se tady najde"

„Hele, tebe smích přejde, je po zvonění a teď máte myslím ekonomii, no není to zábava?"

Vypláznu na něj jazyk a se znuděným výrazem spěchám do třídy.

Omlouvám

se, že to tak dlouho trvalo, ale buď nebyl čas nebo jsem neměla náladu, ale teď jsou známky konečně uzavřené a mám čas se věnovat psaní, tak že další díl bude brzy.

Na obráku Hana