Maernol

1. kapitola: Lars - Potíže s bednami

„Kolik jich tam ještě je?" zeptal se se unaveně Lars a rukou si setřel kapičky potu z čela. Již přes dvě hodiny přenášel s ostatními pašeráky nepřeberné množství beden, přeplněné až po okraj šperky, kůžemi a drahými kameny. Tak, jako každý třetí týden v měsíci, i tuto noc umisťovali cenný náklad na několik malých, starých, ale přesto spolehlivých vorů, aby s nimi mohli co nejdříve vyrazit po řece.

„Tahle je poslední," zamumlal Gourg, postarší chlapík, stále však plný elánu. „Dej ji až dozadu," s těmi slovy mu podal masivní dubovou bednu. Larsovi div nevyklouzla z ruky, neboť byla oproti ostatním nezvykle těžší. Opatrně ji přenesl podél ostatních beden a uložil ji až na záď.

Konečně byli hotovi.

Nyní zbývala poslední část večera, kterou byla přeprava. Werg, správce jejich loděnice, dal povel k odjezdu. Lars, Gourg i ostatní muži zaujali své pozice na vorech a pomalým odstrkováním od mola se vzdalovali od břehu. Zanedlouho opustili tajnou lagunu a společenství půl tuctu vorů zamířilo po pobřeží k jejich obvyklému cíli, otrokářskému městu Farsb.

Lars se nacházel na voru, který jel jako druhý. Společně s ním jeli na lodi i tři další. Lars, Gourg, Mikul a Pol, ti všichni ledabyle přecházeli po palubě, hledajíc místo, kde by si mohli po noční šichtě odpočinout. Pokusil se udělat si pohodlí mezi bednami, avšak bez výrazného úspěchu. Když vzdal veškerou snahu uvelebit se a dát si šlofíka, vydal se za zbylými muži na voru. Poněvadž si vytáhnul nejkratší sirku, musel první část u zádi absolvovat Mikul, nejmladší z námořníků. Jeho úkolem bylo udržovat směr lodi jednoduchým kormidlem z bidla. Jakmile se k němu Lars přiblížil, znuděný obličej se mu změnil v široký úsměv se žlutými zuby. Mikul se k nim přidal teprve před dvěma měsíci, avšak rychle zapadnul. Brzy se s ostatními spřátelil a s Larsem se stali nejlepšími přáteli.

„Dneska to šlo jak po másle, co?" poznamenal Mikul a podrbal se na hlavě.

„Jasně, Werg neprudil, a i ti chmatáci spolupracovali, koneckonců je to jejich kšeft," opáčil Lars, hovořící o majitelích beden a zadavatelích zakázky, cechu zlodějů.

„Stejně jsme to vždycky jenom my, kdo za ně udělá všechnu práci, oni jen slíznou smetanu."

„Hele, já jsem rád za práci, kterou mám, je dobře placená, i když je v ní určitý riziko. Někdo ty věci sehnat musí a na to tu jsou oni. Fajn, my ty věci prodáme a máme z nich jen malou provizi, ale nebejt jich, nemáme co vozit," rozhovořil se Lars.

„Asi máš pravdu, ale stejně mě to rozčiluje."

„Nerej se v tom, prostě dovezeme bedny, prodáme je, shrábneme peníze a šmitec. Už se těším, až to oslavíme U Rozlitýho korbelu," zašklebil se Lars při představě své oblíbené hospody.

„Vzbuď sakra Pola, už míli měl řídit on a mně už se zavírají oči."

Lars přistoupil k chrápajícímu tělu na přídi lodi, lehce s ním zatřásl, načež mu bylo odpovězeno nevrlým zavrčením. „Co je?" zeptal se rozespalý Pol.

„Měls bejt už půlhodiny u kormidla, ty vemeno," řekl mu Mikul.

„No jo, pořád," odpověděl mu málomluvný a zarostlý chlapík, který se s povzdechem chopil bidla.

Mezitím se Lars i Mikul houpavým pohybem dostali opět k bednám, kde se pokusili o spánek. Tentokrát se to oběma podařilo.

Slunce již pomalu, ale jistě vycházelo na obzor, když přišla řada na Larse, aby střídal u kormidla. Celý jejich konvoj, čítající šest vorů, se plynule nesl přes řeku díky svižnému proudu. V okolí se rozprostíraly hluboké lesy a bažiny, proslulé výskytem tvorů stejně vzácných jako nebezpečných. Nejeden pomatený přírodovědec zde za svou horlivou zvědavost zaplatil životem. Z těchto důvodů se jen málokterý z místních obyvatel odvážil pro dřevo zajít dále než na okraj lesa.