Grace (TVD/Mikaelson Brothers)

LXII.

„Miluju vás."

🖤-🖤~🐺~🖤-🖤

Když se vrátili domů, Grace věděla, že je čas, že si konečně musí promluvit, musí jim to říct. A byla na to připravena.

Měli by to vědět, zasloužili si to.

Ale na její obranu, chtěla je mít všechny pohromadě a říct jim to zároveň. A navíc ji nebavilo všechno opakovat několikrát.

„Mohli by jsme si promluvit?" Požádala Grace trojici. „Jistě." Odpověděl Eliáš, i když trochu zmateně, než se shromáždili v obývacím pokoji, kde se Grace posadila do křesla, aby seděla sama a žádný z nich ji nerušil.

Byli toho schopni.

„Je něco, co jsem vám ohledně našeho pouta ještě neřekla a říct jsem nechtěla, dokud nebudeme všichni spolu." Začala, zatímco si nervozitou začala hrát s obojkem kolem krku. „Když jsme s Klausem stáli u Grillu, už jsem to začala, ale náš rozhovor byl jaksi přerušen." Pokračovala.

„Eliáši ty a Kol jste si toho možná nevšimli, protože jsem s vámi neměla možnost strávit tolik času, ale jde o mého vlka a o to, jak moc vás chrání. I když to jsou třeba maličkosti. A nesouvisí to se spřízněnou duší. Spřízněná duše je spíš záležitost upíra. U vlků je to něco jiného. Zvlášť u mého druhů. U nás máme něco, čemu se říká otisk."

Grace na chvíli zvedla hlavu, aby se podívala na jejich tváře a dali se popsat pouze dvěmi slovy. Zmatené a překvapené.

„Toto pouto je jiné. Ani se nepodobá poutu spřízněné duše. Náš otisk nám byl už dávno předurčen." Svou nervozitou Grace ztratila slova a nevěděla, jak se má vyjádřit.

„Otisk je... je to jako zemská přitažlivost. Střed všeho se vám posune. Nejednou už vás nepoutá země, A vy uděláte cokoliv. Budete tím, koho potřebuje. Přítelem... kamarádem... bratrem... ochráncem." Popisovala.

A v tu chvíli si tři bratři všimli jejího úsměvu. Těch jiskřiček štěstí v jejích očích. Slyšeli, jak nadšeně o tom mluvila, kolik pro ni to pouto Znamenalo. A zajímalo je...

Našla už někoho takového?

,,Pro náš kmen je to velmi silné a důležité pouto. Ta osoba pro nás znamená vše a chráníme ji. Je to to nejsilnější pouto, které si dokážete představit. Navíc toho, koho přijme vlk, se nesmí nic stát. Je to náš nejvyšší zákon."

Bratři zpracovávali její slova a přes jejich tváře se myhlo několik emocí, když uslyšeli, že mluví o jedné osobě.

Vztek, smutek, zklamání.

„To znamená, že jsi se vtiskla pouze do jednoho z nás?" Zeptal se Eliáš a byl jediný, kdo se k tomu odvážil.

„Vlastně ne."

Ani nevíte, jakou úlevu pocítili, když uslyšeli, že to nebyl pouze jeden z nich.

„Sama jsem se obávala toho, že se vtisknu pouze do jednoho, když jsem slyšela o spřízněných duších, protože jsem se bála, že můj vlk bude tomu jednomu dávat větší přednost, ale když jsem se po Eliášovi vtiskla i do Klause, ulevilo se mi." Řekla a trochu se na ně usmála.

Grace byla vážně ráda, že se vtiskla do všech svých svých spřízněných duší. Nechtěla ani vědět, jak by to probíhalo, kdyby se to tak nestalo.

„Jsme rádi, že jsi nám to řekla, lásko." Řekl po chvíli Klaus a usmál se na Grace, která vypadala spokojeně.

Jenže vykřikla, když ji jeden z bratrů nečekaně vzal za pas, zvedl ji a položil si ji na klín.

„Kole!" Zakřičela a uhodila ho do ruky, než se zasmála.

„Pokud si dobře vzpomínky, něco jsi mi v baru slíbila." Řekl Kol a políbil ji na krk. „A pokud si já dobře vzpomínám, tak už jsi dostal." Odsekla, ale nebylo to tak, že by jí to vadilo.

„To se nepočítá." Řekl a vypadal jako dítě, které trucuje.

„Když jinak nedáš." Řekla a protočila očima, ale i tak se usmála, než trochu zasténala, když ji znovu políbil na krk a hned na to se jí zakousl do krku a začal sát její krev.

Chvíli na to stejný pocit ucítila i na druhé straně svého krku a svém zápěstí.

Na moment otevřela oči a podívala se na Klause, který držel její zápěstí u svých úst. Takže ten, kdo se s Kolem dělil o její krk, byl Eliáš.

Grace si vždy myslela, že je spokojená, když jí jeden z nich sál krev, ale když všichni zároveň, byl to úplně jiný pocit. Něco nového. A milovala to. Milovala sdílet svou krev se svými otisky.

„Miluju vás."

🖤-🖤~🐺~🖤-🖤

Vím, že to nebyla zrovna dlouhá kapitola, ale nevěděla jsem, co dál k tomu napsat a hlavně jsem tuhle část chtěla uzavřít. Také chci upozornit na to, že kapitoly nebudou vycházet často. U ničeho.

Kvůli tomu, že mě na začátku června čekají závěrečné zkoušky, musím se učit a také musím pracovat na samostatné závěrečném práci, která se odevzdává v květnu, aby mě vůbec pustili na závěrečky, takže času na psaní nebude moc.