Dreamer (Larry Stylinson) - CZ

Chapter 46 - Paranoia

~~~~

„Pane Stylesi, měl byste si lehnout," řekne jemným hlasem sestřička, která sem přišla při noční prohlídce, kdy zahlédla přes malé okýnko, že stojím u okna a pozoruji část nočního Londýna.

„Nechci spát," odpovím ji bezmyšlenkovitě. Temnota noci mě uklidňuje více než by měla a já si to nechci odepírat jen kvůli potřebě spát, to mohu i přes den.

Uslyším, jak si povzdechne, ale neodchází. „To tu budete tak dlouho, dokud si nepůjdu lehnout?" zeptám se asi po dvou minutách, co nás svých zádech cítím její pohled.

„Myslela jsem, že vám to došlo hned." Nedokážu určit, jestli byl tón ironický, úsměvný nebo neutrální. Nějak tomu mé myšlenky nepřikládaly význam.

„Došlo, ale neplánuji tak učinit." Nezajímá mě, co říká nebo dělá, zastávám se toho názoru, že jediným mým panem jsem já sám, díky tomu jsem to dotáhl tam, kde jsem teď, a nemyslím ti zrovna nemocniční křídlo této nemocnice.

„Pokud nemůžete spát, mohu vám na to dát nějaké léky." Zkusí to znovu a já si uvědomím, že hlas byl hlasitější, přiblížila se. Přisahám, že jestli se mě dotkne, tak ji prohodím tím oknem, stačí, že už takhle narušila můj osobní prostor, můj malý půlnoční klid. Je to více intimní a soukromé než by se mohlo zdát.

„Řekl jsem, že nechci spát ne, že nemůžu," upozorním ji a ucítím teplo na svém rameni. Okamžitě se otočím a chytnu ji za zápěstí. „Nedotýkejte se mě, kurva," procedím mezi zuby a na malou chvíli se jí tváři prožene stín strachu.

„Okamžitě se uklidníte nebo zavolám noční hlídku." Zvýší hlas pro změnu ona a vysmekne se mi. „A teď si půjdete lehnout." Najednou se jemný hlas promění v důrazný a přísný, přes tmu nedokážu určit její věk, ale tipuji něco kolem čtyřicítky.

„Nepůjdu," odseknu a otočím se znovu k oknu. „A vy odejdete."

„Jsem personál této nemocnice a mám právo vám nařídit, abyste sel dodržovat klid na lůžku." Její otravně protivný hlas se mi dostane pod kůži asi jako komáři bodnutí.

„Jsem Harry Styles a můžu tu nemocnici koupit je proto, abych vás vyhodil." Otočím se na ni znovu a ona vypadá ještě naštvaněji než předtím, očividně bere má slova na lehkou váhu.

„Měl byste si uvědomit, jak se mnou jednáte." Její hlas musí být slyšet celým patrem, je jedovatý a útočný.

„A vy, co se může stát, když okamžitě nevypadnete z mého pokoje." Prakticky jí to rozkážu a ukážu prstem směrem ke dveřím. Nejsem zvyklý na to, že někdo neděla to, co chci.

„To mi jako vyhrožujete?" nadzvedne obočí, přičemž si ruku zapře o bok. Co to jako dělá?

„Samozřejmě, že vám vyhrožuji." Její naivita a nevědomost mě pobaví natolik, že se dokonce uchechtnu.

„Mám toho po krk, buďto si okamžitě lehnete nebo volám primáře." A to mě má jako zastrašit?

„Výborně budu jen rád, vlastně jsem si s ním chtěl promluvit o jeho personálu." Nasadím falešný úsměv a otočím se k ní zady. Lokty opřu o parapet a poslední, co slyším je zvuk zabouchnutí dveří.

"Pane Stylesi." Uslyším najednou hlas postaršího muže, přičemž registruji světlo, které naplnilo místnost.

Otočím se a spatřím muže, za nímž stoji ona sestra, za světla je ještě hnusnější. „Ano?"

„Prosím vás, můžete jít spát a nerušit ostatní pacienty?" svá slova vyslovuje pomalu a zřetelně, buď mě má za dementa, nebo ještě spí. Pro jeho vlastní dobro vsázím na to druhé.