Escape game | Blackhill | Black Widow

Nejvyšší čas začít někomu věřit

O Tři měsíce dříve

Natasha seděla ne terase nenápadné dřevostavby, umístěné jako roztomilý model v malebné krajině. Zasněně sledovala špičky borovic a páru stoupající ze vzdálených lesů. Bylo brzy ráno, na místě kde seděla, to vonělo čerstvě nasekaným dřevem a ranní rosou. Do rukou jí zahříval hrnek plný horké kávy.

Přestože měla nohy odřené a tělo unavené od neustálého útěku, cítila se v tu chvíli úplně v pořádku. Mimoděk jí i napadlo, že lepší místo pro zestárnutí by našla jen těžko.

„Něco jsem ti přinesla" ozval se jemný ženský hlas za jejími zády. Nat se doširoka usmála a zvědavě se otočila, do nosu jí udeřila vůně čerstvého pečiva a horkých jahod. Potom jí pohled spočinul na ženě, jež jí tuto téměř královskou snídani přinesla. Maria Hillová se na ní zářivě usmála, měla na sobě tílko a krátké kraťasy. Když se nad tím Nat zamyslela, bylo to asi poprvé, co jí viděla takto oblečenou. Aniž by si to dokázala připustit, Maria jí takto připadala opravdu krásná, její vypracované tělo se pod takovým typem oblečení skvěle vyjímalo.

„Nat? Haló! Země volá Natashu!" zamávala jí rozesmátá Maria rukou před obličejem.

„Promiň." Odvětila Natasha ještě trochu zasněným tónem, pak si to uvědomila a rozesmála se společně s Mariou. Bylo to tak krásné, až přemýšlela o tom, jestli náhodou nespí. Seděli vedle sebe a pozorovaly přírodu, jak se probouzí do dalšího dne.

„Takhle bych tu dokázala sedět věčně." poznamenala Nat a ukousla si křupavé těstové taštičky, plněné ještě horkým jahodovým džemem. „Kdes prosím tě takové nebe sehnala?"

„Máš na mysli tu taštičku, nebo tohle místo a tenhle dům?" Usmívala se Maria.

„Tak nějak oboje." vysvětlila svoje pohnutky. Připadalo jí, že cukr, co jí nově koloval v žilách, v ní probouzel optimistické, až naivní pocity a že měla sklon se po něm vyjadřovat i chovat naprosto odvázaně a uvolněně. Nutno dodat, že jí to vůbec nevadilo, když byla s Mariou, většinu času dokázala zapomenout na tu hroznou realitu, kde jejím jediným životem bylo pouze skrývání, útěk a boj.

Odložila sladké pečivo a znovu se zadívala do dáli, něco jako by jí přimělo znovu začít uvažovat racionálně. Po očku sledovala Mariu, jak pije ze svého hrnku. Zmocnil se jí strach, původně jí při svém útěku vůbec neměla v úmyslu kontaktovat, věděla totiž, že kdyby jí u Marii našli, zničila by jí tak celý její život, kariéru, nebo třeba možnost založit rodinu, u toho pomyšlení jí bolestně bodalo u srdce. Potom jí ale nezbyla jiná možnost. Navíc Maria jí sama tajně kontaktovala a nabídla azyl u sebe. Nakonec se jí podařilo Nat přesvědčit, a tak teď seděly tady.

„Nemůžu tu zůstat Mario." Pronesla do nastalého ticha. Maria se na ní otočila s prosebným výrazem v očích: „Věděla jsem, že tohle řekneš, ale přesto tě prosím, zůstaň." Na chvíli se odmlčela. „Hele, já vím přesně jak se teď cítíš. Nechceš, aby se přišlo na to, že ti pomáhám. Myslíš, že by mi to zničilo život, nechceš, aby se to stalo kvůli tobě. Já znám ten pocit, Nat. Ale ujišťuji tě, že tady jsme v bezpečí. O poloze tohohle domu nemá ponětí ani Nick Fury, jen já a ty. Navíc mám opatření, kdyby se o naší poloze dozvěděli, zjistili bychom to s dostatečným předstihem a stihly bychom nejen zmizet, ale i zamést stopy. Nemusíš být na všechno sama Nat. Víš jak to dopadá a já chci, abys byla šťastná." Přitom co mluvila, dívala se Natashe přímo do očí, bylo zřejmé že to myslí zcela upřímně.

Nat se chtě nechtě cítila dojatá a rozhodla se, že je nejvyšší čas, zase začít někomu věřit.

„Dobře, zůstanu." Pronesla a vyznělo to tak obřadně, že se opět začaly obě smát. Napětí opadlo, za což byla ráda. Z celého srdce teď toužila jenom se bavit a být šťastná. Maria se zřejmě rozhodla že ještě více uvolní atmosféru, a tak vzala Natashinu rozjedenou taštičku a nacpala jí ji do pusy. Když se jí konečně podařilo taštičku spolknout, rozhodla se pro sladkou odplatu. Za chvilku už tak byly od marmelády obě.

„Počkej!" Smála se Maria a kapesníkem si otírala pusu, pak vzala další a začala čistit i Natashu. Té se při tom rozbušilo srdce jako na poplach, sledovala Mariin soustředěný výraz, když jí stírala marmeládu z tváří. Maria v ní dokázala vyvolat pocity, které pohřbila hluboko do svého nitra po zmizení Bruce Bannera.

„Půjdeme dovnitř?" zeptala se potom. Maria přisvědčila, a tak nechaly krásný výhled za sebou.

_______

Byli tři hodiny ráno. V pokoji kde s Mariou spaly bylo chladno a otevřeným oknem dovnitř foukal studený vítr. Ležela ještě v posteli, nebyla jí zima, přesto se musela čas od času otřást. Ležela a přemítala nad osobou, co si u ní v srdci rezervovala pokoj, osobou, co ležela sotva pár metrů od ní a klidně oddechovala. Natasha se posadila a zády se opřela o pelest postele. Nemohla z Marii spustit oči, její uvolněná tvář jí neuvěřitelně přitahovala. Srdce jí bušilo v rychlém tempu.

Maria se trochu pohnula ve spaní a peřina co jí přikrývala sklouzla na zem. Nat na to nervózně koukala, půjde jí přikrýt? Bosýma nohama se dotkla studené země, okamžitě jí tělo prostoupil nepříjemný chlad, i tak ale došla přes celý pokoj až k Mariině posteli. Hrozně se bála, že se Maria probudí a nejde jí v této pozici, skoro až zadržovala dech ve snaze chovat se co nejtišeji – což by jí na bojové misi nedělalo nejmenší problém, tohle ale byla jiná situace. Rychle zvedla peřinu ze země a co nejšetrněji s ní Mariu přikryla. Pak rychle odcouvala až do své postele a z Marii přitom nespouštěla oči. Rychle zalezla pod peřinu a tam se trhaně nadechla.

Co se to s ní sakra děje? Nechápala to. „Pomoc, pomoc, pomoc, pomoc." Šeptala neslyšně do prostěradla. Věděla přesně co její emoce znamenají, ale všechno to bylo špatně, sakra špatně, ona už se neměla zamilovat, neměla! Nařídila si už nikdy k nikomu nepociťovat větší náklonost, a přece!

Stočila se do klubíčka a přemýšlela, přemýšlela o tom, že vždycky když někomu projevila své city, nedopadlo to dobře. Dávno už začala věřit, že láska jí prostě není souzená. Aniž by si to uvědomila, z očí jí začaly téct slzy a vpíjet se do prostěradla. Zamilovala se do Marii Hillové, o tom nebylo pochyb, a navíc si den ode dne čím dál více uvědomovala jak moc. Ale ona to Marie nikdy neřekne, nemůže, zničila by jí život. A navíc – pomyslela si něž se ponořila do říše snů – stejně by mě ani Maria nechtěla.

______

Ráno probíhalo ve stejném duchu, jako všechny ostatní dny. Měla toho nezvykle málo na práci, na útěku většinou nebyla možnost strávit více jak hodinu nicneděláním. Maria trávila skoro celé dny v práci, takže možnost trávení času s ní byla také značně omezená. Nat ani tolik nevadilo že nemá co na práci, ale vadila jí ta neskutečná opatrnost a zabezpečení, o kterých ani nevěřila že kdyby přišlo na nebezpečí tak by jí opravdu dokázala ochránit. Každou hodinu musela kontrolovat programy, které kontrolovaly, jestli o ní nebyl vydán nějaký příkaz a při vstupu do každých dveří musela dokazovat svou totožnost, nelíbilo se jí být odkázaná na přístroje.

Nat zrovna seděla u stolu a snažila se jen pomocí citu ve svých rukou a jemného drátku odemknout visací zámek, klasická cvičení nechávala její mysl odpočívat, po delší době byla konečně schopná vypnout své reflexy, ale jak už to tak bývá, největší problémy se k člověku připlíží zezadu, zrovna když není schopný se bránit. A tak se stalo, že Nat nezkontrolovala programy zrovna když jimi problesklo varování. Červený signál mluvící o pavoukovi. O černé vdově, která není ve své pavučině. Mohla to být metafora, ale všechno také může být tajný kód.

Pak už se všechno řítilo přesně tím směrem, kterým nemělo. Mariiným domem se rozléhal poplašný alarm a Nat na něj z povzdálí vrhala svůj poslední pohled a očima se loučila s jeho pohodlím.

_________

Hey guys! Tady máte další kapitolu, která se tentokrát začíná nořit do osobního života Nat:D

 Hej a jo, jestli vám vadí LGBT, tak to tu asi není pro vás:)

Budu se těšit u další kapitoly!

Veve

(Jo a pls, jestli narazíte na nějakou gramatickou chybu, budu vděčná když mě na ní upozorníte, příběh se tak stane kvalitnějším.)