Vždy je naděje

1. Kapitola - Ochránci říše

Už noc se přikrádá. Na nebi září poslední paprsky světla, které zbarvují mraky do sytě růžového a zlatavého odstínu. Druhá z hvězd Nyodar právě zachází. Brzy přijde temná noc, kdy se ze svých doupat začnou plížit nejrůznější stvoření. Dnešní noc jich bude více než obvykle, neboť měsíc dosáhne úplňku. Právě nastává ten čas, kdy se obyvatelé země pomalu začínají odebírat do svých domovů.

Firnael je z výšin rád pozoruje. Při zdlouhavém letu je to jedna z možností, kdy je dobré oprostit se od všech svých starostí a zbystřit smysly. Pro okamžiky, které zanedlouho nastanou bude jasnou mysl potřebovat.

Na louce daleko pod ním vypadají členové rodiny tak bezstarostní, na tváři se jim zračí úsměvy. Holčička s matkou se drží společně za ruce a kráčejí směrem k staršímu muži, pravděpodobně otci holčičky. Když matka obrátí svůj zrak vzhůru k obloze, aby ještě v poslední chvíli mohla obdivovat nádherná zbarvení oblohy, neunikne jí obrys andělského bojovníka, který přelétá nad nimi.

Nadšeně upozorňuje holčičku, která se stejně jako ona zahledí k obloze. Rozjasní se jí tvář. Otec ji vyzdvihne na ruce, aby líp viděla. A holčička už vmžiku nadšeně mává prolétávajícímu ochránci říše s nadějí, že si jí všimne.

Firnael nasadí pobavený úsměv, přitáhne křídla blízko k tělu a už se otáčí v trojité piruetě, čímž si vyslouží rozjařené výskání holčičky. Poté znovu oprostí svá křídla. S proudem vzduchu dvakrát mohutně mávne křídly, až jsou zřetelně patrné jeho vystouplé svaly. Naposledy zamává na pozdrav holčičce a už míří dál.

Stejně tuší, že se za ním bude dlouho dívat a obdivovat jeho majestátná křídla neobyčejného světlého zbarvení, která doplňuje pouze černý nádech na koncích jednotlivých pírek. U andělských bojovníků to bývá dost neobvyklé. Kdyby ho lidé měli možnost spatřit zblízka, téměř nekonečně dlouho by mohli obdivovat jednotlivé detaily křídel.

Na tom, ale teď nezáleží, musí dávat pozor na směr, kterým se má ubírat. Znovu zabere těmi nádhernými křídly, v kterých se nyní odrážejí poslední odlesky večerního světla, aby nabral rychlost.

Přelétá nad široce se rozpínajícím lesem, uprostřed něhož se tyčí vysoká stromová věž známá jako Sorontur. Ta slouží jako odlehlé a klidné místo, kde se mohou vzdělávat nové věštkyně. Je to v této zemi jedno z mála míst protkaných silnou magií, která je vyzařována do širokého okolí.

Firnael tam nikdy neměl příležitost zavítat, stejně jako ostatní ochránci říše, a tak mu Sorontur slouží především jako orientační bod.

Andělský bojovník se na chvíli propadne do svých myšlenek a za chvilku už přelétá nad městem Dungamor, v kterém je i touto pozdní hodinou stále rušno.

Mezitím se obloha zbarvuje do inkoustově modré, světlo pomalu ustupuje. Všechno rázem získává temnější nádech.

Firnaelovi přijde samozřejmé, že za několik minut do vzduchu pronikne chlad. Ostatně na nízkou teplotu je zvyklý. Na moment zavře oči a nechává se prostoupit chladným večerním vánkem, který si jemně pohrává s jeho světlými vlasy. Když pootevře víčka, zorničky v jeho andělsky modrých očích se rozšíří. Je dál, než si myslel.

V dolině se třpytí obrovské jezero obklopené špičatými skalami. Kdo ví, co se skrývá v jeho hlubinách? Z vrchu se zdá být pouze poklidným zrcadlem odrážejícím neproniknutelnou tmavou modř. Mezi lidmi se ale šíří ledajaké zvěsti. Prý tam přebývají sirény, vodní příšery a hrůzní netvoři s chapadly místo obličeje. Číhají ve spodních vodách a údajně čekají jen na vhodnou příležitost, aby mohli pohltit nic netušící poutníky.