Vždy je naděje

Prolog

Žluté oči jiskřily v temnotě. Do hlubin černého tunelu pronikl lehký závan větru.

Vargalský důstojník zavětřil. Něco ucítil. Bylo to cosi velmi povědomého. Zastavil se, aby do nozder znovu nasál ten podivný pach.

Jeho tlama plná ostrých, pokřivených zubů se roztáhla do děsivého úšklebku, když dospěl k poznání.

Okřídlené zrůdy, proběhlo mu hlavou. Chystají se do útoku.

Přejel ostrými drápy po stěně tunelu. Ale jak to, že je cítí? Jejich kouzla je pokaždé chrání, aby se jim - Vargalům náhodou nepodařilo je vyčmuchat. Myslel si, že jsou chytřejší. Prý bájné bytosti, to jistě. Zavrčel popuzeně.

Ale dnes ho nikdo z nich nepřekvapí. Ti létající tupci se prozradili, proběhlo mu hlavou. Zajde za jeho pánem, aby mu vypověděl, že dnes mají šanci je konečně dostat.

Normálně by svůj život nedával všanc tím, že by pána obtěžoval, ale teď to stojí za riziko. Jeho srdce se prudce rozbušilo. Bude boj, vzrušeně mu došlo. Pán bude určitě vděčný a pošle je zaútočit. Aspoň jim přibydou zásoby čerstvého masa. Je to jediná věc, kterou na těch létajících zrůdách má rád.

Jejich křídla, ta jsou úplně k ničemu. Než by z nich musel pracně otrhávat peří, radši s nimi nakrmí oheň. Ostatní části jsou lepší. A pokud se mu podaří vyrvat andělským zrůdám z předloktí jejich kouzelné, zářící krystaly, magie opustí jejich těla. Potom jejich maso chutná znamenitě a mnohonásobně líp, stejně jako to lidské. Mlsně si projel jazykem mezi špičatými tesáky.

Ano, ano, vydá se za pánem okamžitě. Nesmí se zpozdit.

Položil přední tlapy na zem a po čtyřech se rozběhnul dál do otevírajícího se tunelu. Přeskakoval kořeny, které často vystupovaly ze země. Udusaná hlína ho vedla přímým směrem. Za pár metrů pocítil, jak ho do tlap bodají špičaté kameny, ale nevnímal je víc, než jako nepříjemný, dotěrný hmyz. Zrnka půdy křupala pod jeho mohutnou vahou.

Míjel rozmazaná těla dalších Vargalů. Objevovali se v prostorách tunelu. Zanedlouho má vyjít úplný měsíc, který prosvítí celou oblohu i ostrov. Proto se začali pomalu shromažďovat. Budou se odebírat k ústí tunelu a připravovat se na noční zpěvy, které brzo započnou.

Vargalský důstojník už byl skoro u záhybu, a tak zpomalil. V zatáčce zastavil úplně. Postavil se sebevědomě na zadní tlapy a narovnal tělo. Uhladil si černé potrhané kusy šatů a poté se ujistil, že mu u boku nechybí jeho zakřivená, rudá šavle. V žlutých očích se mu zablesklo, když se jistým krokem vydal vpřed. Zezadu bylo vidět jeho rozježený, šedý ocas zaujímající strnulou polohu. Hlavu držel zpříma vztyčenou. Pomalou chůzí přešel kolem dvou obrovských šedých Vargalů. Ten vlevo stojící ho důkladně propaloval pohledem. Jeho tlamu brázdila holá místa vzniklá závažným popálením. Přešel kolem nich.

Důstojník minul dřevěné podpěry jistící strop. A hned na to zamířil do trhliny. Tam za ní sídlí jeho pán.

Vstoupil do obrovské síně. Strop i stěny se leskly černě žíhaným mramorem. Jeho kroky se rozléhaly ohromným prostorem. Drápy klapaly o lesklou kamennou podlahu. Míjel ohromné sloupy tvořené tisíci černých vyhaslých krystalů.

Tam vzadu na konci síně spatřil svého pána. Seděl v skrčené poloze uvnitř mohutného barevně zářícího hnízda. Bylo tvořené různými druhy krystalů.

Pán vypadal vyčerpaně, když se zády bezvládně opíral o část krystalové stěny. Zřejmě načerpával zpět svou ztracenou energii. Černá kapuce jeho lesklého po zem spadajícího pláště ukrývala vyhublou tvář. Z rukávů vyčnívaly dlouhé ruce s bledými prsty zakončenými spoustou černých drápů.

Pán zrovna rozmlouval s Vargalským generálem, ale nebylo slyšet ani útržek jejich rozhovoru.

Když důstojník přistoupil až k hnízdu, jeho vlčí hlava se hluboce sklonila. Spustil hlubokým chraplavým hlasem: "Pane, jdu vás informovat o něčem, co vás bude zajímat."

Odhalil řadu zubů. "Vycítili jsme zvenku anděly. Jsou na ostrově. Ti hlupáci se prozradili." Zavrčel. "Pokud dovolíte, nechte nás na ně zaútočit. Nebudou to čekat a silně tak oslabíme jejich řady."

Černá kapuce se k němu pomalu otočila, když přerušil jejich konverzaci. Vargal spatřil ztrhanou, pohublou tvář, na které se rýsovaly jednotlivé kosti. Temně rudé oči se na něj upřely. Ta tvář byla děsivá. Ucuknul očima, jenom aby nemusel čelit tomu pekelnému pohledu.

Pán promluvil hlasem, který mrazil do morku kostí. "Nikdy mě nepřestane udivovat ta omezenost některých tvorů." Na bledé tváři se objevil krutý úsměšek.

Ticho se rozléhalo síní. Rudé oči se vychytrale přivřely.

Když se Vargal odvážil znovu upřít pohled na pána, hnízdo bylo prázdné.

Za ním se vynořila postava. Bledé ruce mu mocným trhnutím otočily hlavu a on vyděšeně zíral do Pánovi tváře, zkřivené zuřivostí. Rudé oči vztekle planuly. "Myslíš si, že to nevím?" Šíleně se zachechtal a pustil jeho hlavu.

Černý plášť se zavlnil, když stanul před ním. "Vůbec nic nechápete."

Do těla pronikal chlad, jako když se pod někým prolomí led. Srdce nepravidelně tlouklo.

Démon se sklonil. Dlouhými prsty zabloudil pod Vargalův krk. Drápy se zabodly do srsti a kůže na hrdle. Pozvednul jeho sklopenou hlavu, až mu prameny šedé krve skanuly po bělostných prstech. "Dívej se na mě, když s tebou mluvím."

Vargal se zazmítal, když se mu drápy zaryly hlouběji.

Démon naklonil hlavu do strany. "Na ostrov dorazil můj nový budoucí stoupenec. A tomu nikdo neublíží hloupým ani nepromyšleným útokem. Dokonce ani ty" Zkroutil bezbarvé rty.

"Na tento okamžik jsem čekal celý svůj život. Teď se to konečně vyplní."

Vargal se svíjel, když si démon stáhnul kapuci. Z jeho lebky vyčnívaly dva špičaté rudé krystaly. Kolem nich se po kůži šířily černé skvrny. Jakoby všechno, co na něm bylo živé, pomalu odumíralo.

Vargal věděl, že je konec. Rudé nemilosrdné oči, se na něj zlostně třeštily. Budou to poslední, co uvidí.

"Dnes začíná nová éra." Démonovi drápy zajely do Vargalova hrdla na doraz. Poté je prudce vytrhnul z masa. Bledou kůži démona skropily tmavé kapky. Opovržlivě od sebe odstrčil třesoucí se tělo.

Klesání, agónie, lapání po dechu.
Vargal se z posledních sil snažil přitisknout tlapu k hrdlu.
Rozostřené paprsky světla. Zatmění. A nakonec chlad.

S protrhnutým hrdlem zůstalo tělo ležet na zemi. Žluté oči navždy pohaslé.