TOKYO NIGHT CATS

03

Prudce jsem se posadila na posteli a zrychlenně oddechovala. Co to má znamenat?
"Keiko? Jsi vzhůru?" ozve se mužský hlas a já překvapením nadskočím.
"Keiko?" Zazní ťukání na dveře od mého, asi, pokoje.
"A-ano," vykoktám ze sebe zmateně a zírám na dveře za kterými byla nějaká osoba.
"Jsi v pořádku? Můžu dovnitř?"
"Ummm, já. Ne. Prosím. Za chvilku přijdu!" vypadne ze mě zvláštních pár vět. Za dveřmi se ozval znatelný povzdech a vzdalující se kroky. Nechápavě jsem se začala rozhlížet kolem sebe. Z nějakého důvodu mi to tu bylo povědomé. Mé bosé nohy se dotkly studené země, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Přešla jsem k oknu a zadívala se ven. I ulice na kterou se dívám je mi povědomá. Instinktivně jsem přešla ke skříni s oblečením a něco si na sebe natáhla ať nechodím za, zatím neznámou osobou v pyžamu.
S hlubokým nádechem jsem chytla za kliku od dveří a s výdechem otevřela dveře. Vykoukla mi jen hlava, abych se rychle porozhlédla.
"Ty ses převlíkla? To je nezvyk, normálně na snídani chodíš v pyžamu," zaslechnu známý hlas.
"Mei?!" vyhrknu nadšeně na kamarádku a skočím jí kolem krku.
"Taky tě ráda vidím," zasměje se zaskočeně a obejme mě. "Pojď, vystydne nám snídaně."
Jen jsem kamarádce přikývla a vydala se za ní. Je tohle sen, nebo skutečnost? Pohled mi sklouzl na krásně prostřený stůl pro čtyři. Pro čtyři?
"Tak už si sedni, vystydne ti to," postrčí mě někdo ke stolu.
"Oh..." udělám klopýtavý krok vpřed a chytím se židle abych neupadla.
"Chováš se po ránu nějak divně Nee-san." Rozeznala jsem rázem ten hlas a prudce se otočila.
"Chifuyu," zářivě se na bratra usměju. Nemohla jsem odolat a skočila po něm. Věnovala jsem mu pevné objetí a div mi nevytryskly slzy.
"No, jo. Jsem to já. Nechápu co to děláš," zakroutil hlavou, ale objetí mi opětoval.
"Je jako praštěná, mě už taky objímala jen co vylezla z pokoje."
"Dobře, dobře. To stačí. Jdi se najíst," uvolnil objetí a vydal se na své místo u stolu. Se zářivým úsměvem jsem se posadila na místo, ke kterému mě před tím popostrčil. Pohled mi sklouzl na prázdné místo vedle mě.
"A, kdo sedí tady?" vypadla ze mě zvědavá otázka. Oba dva u stolu na mě koukali, jako kdybych spadla z višně.
"Co je tohle za otázku Keiko?" zamračil se nechápavě bratr. Zmateně jsem na něj zamrkala.
"Dobré ráno ve spolek," zazní hluboký, rozespalý, mužský hlas. V tu chvíli by se ve mě krve nedořezal. Ta osoba mi lehce rozcuchala rukou vlasy a posadila se na židli vedle mě.
"Proč vypadáš, jako kdybys právě viděla ducha?" zeptá se Mei nechápavě.
"Nee-san? Jsi v pořádku? Proč ty slzy?"
"T-to nic. Omluvte mě prosím," rychle si začnu utírat tekoucí slzy a utíkám zpět do svého pokoje. Zaslechla jsem ještě jednu bratrovu větu než se za mnou dveře zavřely.
"Cos jí včera udělal, že na tebe takhle reaguje?"
Sjela jsem do sedu opřená zády o dveře a dala si hlavu do dlaní. Jak je tohle možné?
"Keiko?" zaslechnu jeho hlas za dveřmi. "Jsi v pořádku?"
"N-ne..." popotáhnu a opřu hlavu o dveře tak abych koukala do stropu. Tohle bylo hrozně těžké vstřebat.
"Můžu dovnitř?" Rychle jsem vstala ze sedu a pootevřela dveře. Moje oči se zabodly do těch jeho a opět se mi spustily slzy. Co je tohle za blbý vtip?
Z jeho tváře se jako vždy nedalo nic vyčíst. Aspoň něco se nezměnilo. Působil stále stejně a přece vypadal jinak.
"Co se děje?" zeptá se nechápavě a palcem ruky mi setře stékající slzu z tváře. Mísila se ve mě spousta pocitů a moje mysl ani tělo netušili jak se s nimi vypořádat.
"Vypadal jsi líp s vlasama," lehce se usměju a uhnu od něj pohledem i hlavou.
"Co tak najednou?" uchechtl se a stáhl ruku k sobě.
"Já. Za chvilku přijdu. Jen se uklidním. Jdi si dát snídani," zavírám dveře, ale on je chytí dřív než stihnu zavřít.
"Nejsem moc výřečnej typ, to moc dobře víš, ale poznám když něco není v pořádku. Doufám, že si o tom později promluvíme," znovu víc otevře dveře a dívá se na mě tím svým přísným pohledem. Nejspíš věděl, že jsem takhle reagovala kvůli němu. Myslím si, že to bylo u stolu až moc očividný. Měla bych si dávat pozor na svoje emocionální reakce.
"Kene, myslím si, že nen-"
"Ale je Keiko, tentokrát se z toho nevykroutíš," skočí mi do řeči. Pustil dveře a odcházel chodbou zpět do jídelny. Zaraženě jsem se za ním dívala. Co to sakra je? Nějakej blbej sen? Štípla jsem se do ruky. Takže sen to není. Co to teda je? Co má tohle všechno znamenat?

__________________

(MINULOST 12let zpět)

"Kei! Přijdeme pozdě!"
"Však už jdu. Ty aby ses nezbláznila z celýho Tomanu," odfrknu nespokojeně a stáhnu si vlasy do culíku. Snad jako každý víkend jsme měli se sestrou namířeno na místo, kde se scházely různé druhy gangů aby uzavřely příměří s Tokyo Manji gangem aka Tomanem. Tamiko nebyla výjimkou. Chtěla aby se Tokyo Night Cats spojili s Tomanem. Pár holek z TNC s tím nesouhlasila. Přeci jen jsme byli jediný Tokijský dívčí gang, který byl známí a měl dost rozrostlé území. Bohužel se naše území začalo střetávat hlavně s Tomanem a tak se moje sestra rozhodla udělat s jejich šéfem dohodu.
Vždycky jsem si říkala, že být vůdcem gangu v tak mladém věku je šílenost. Tamiko byla o rok a půl mladší než já a vyloženě si ve vedení libovala. Nechápala jsem to, ale radši budu její pravou rukou a budu jí hlídat, než abych pak sledovala z dálky její pád nebo snad i smrt.
"Zase zdržuješ," zakroutila na mě zklamaně hlavou. Hodila mi klíče od motorky. Vyšel ze mě jen povzdech a odevzdaně jsem přešla k motorce a nastartovala jí. Sestra si sedla za mě a vyrazili jsme přímo ke svatyni Musashi. Svatyně byla na území Tomanu a bylo to jejich místo kde se scházeli a konaly se zde všechny možné schůze. Tamiko o Tomanu na můj vkus věděla až moc. Přišlo mi to dost podezřelé, ale neřekla jsem k tomu ani slovo.
Blížili jsme se k místu setkání a už z dálky bylo jasné, že je tam celý jejich gang. Trochu se mi stáhlo hrdlo. Byla jsem dobrý rváč, ale celý gang můžů rozhodně neskolím, kdyby bylo potřeba.
"V klidu Keiko, ví moc dobře, že jdeme v míru a s dobrými úmysli," ubezpečí mě sestra, ale moc mě to neuklidnilo. Zastavila jsem a vypla motor. Moje oči skenovaly každého kdo se na nás díval. Nehodlám to všechno nechat náhodě. Sestra nadšeně seskočila z motorky a vydala se do shluku těch kluků. Nespokojeně jsem jí následovala.
"Tamiko," zamával naším směrem menší blonďák. Tohle, že je ten obávanej Mikey? Vypadal jako normální kluk, který by mě nevyděsil snad ani kdyby zařval. Sestra mu nadšeně mávla zpátky.
"Nenech se zmást jeho chováním, umí být pěkně chladný a nevypočitatelný," šeptne ke mě sestra a já se nad tím jen uchechtnu. To určitě.
"To už víc děsivě vypadá ten týpek vedle něj," kývnu k vyššímu blonďákovi s vytetovaným drakem na levém spánku.
"To je Draken, jeho pravá ruka. Taky dobrý monstrum," přikývne sestra. Šla jsem v klidu za ní. Pořád mi hlava nebrala, jak tohle všechno ví. Taky by mě zajímalo, jak se s tím blonďatým vůdcem Tomanu může znát osobně.
Sestra došla až k těm dvěma a já stála za ní. Stále jsem si nebyla jistá celou touhle situací.
"Jsem rád, že jsi se takhle rozhodla, bude to skvělá spolupráce." Ten prcek na ní mluvil klidným přátelským hlasem. Za chvilku se otočil na celý svůj gang. Sestra se postavila vedle něho.
"Hej! Sklapněte a poslouchejte!" zařval ten blonďák Draken, nebo jak bylo to jméno. Pohledem jsem skenovala výrazy ve tváři všech přítomných pod schodama.
"Od dnešního dne jsou Tokyo Night Cats součástí Tomanu! Nějaké námitky?!"
Zaťala jsem ruce v pěst. Nebyla jsem si stále jistá jestli to bylo dobré rozhodnutí.