TOKYO NIGHT CATS

02

"Co máš zítra v plánu?"
S povzdechem jsem si natáhla tričko a otočila se na něj.
"Proč se ptáš?"
"Pořádáme sešlost zástupců, měla bys tam dorazit," ušklíbl se na mě. Ležel v posteli přikrytý jen do pasu a pozoroval mě. Tvářil se tak nechutně až jsem byla překvapená, že jsem se ještě nepozvracela.
"Nemám s Tomanem nic společného. Takže co bych tam dělala?" pozvednu nechápavě obočí a obuju si boty. Byl to poslední kousek který mi chyběl abych mohla konečně vypadnout z jeho blízkosti.
"Oba víme, že máš s Tomanem společného víc než si ostatní myslí," podepřel si hlavu. Ten jeho nechutný úsměv mě snad bude strašit i ve snech.
"Nemám tušení o čem to mluvíš," věnuju mu bez ostychu vražedný výraz.
"To, že si změníš příjmení, nic nezmění na společné krvi."
"Bratr s tímhle nemá co dělat. Laskavě ho do toho nezatahuj." V tuhle chvíli jsem měla opravdu sto chutí ho podříznout, nebo zastřelit.
"Dávej si proto pozor na to co děláš Keiko. Bacha na to aby si to neodskákal tvůj malej bráška." Tenhle pohled. Přesně tenhle pohled byl to, z čeho jsem měla největší strach. Věděla jsem moc dobře, že to myslí vážně. Teď, když věděl že je můj bratr v jeho vyšších řadách, bude si na něj dávat pozor a já budu muset sekat latinu. Byla jsem opravdu jako myš zahnaná do kouta, ze kterého nebylo úniku.
"Pokud si dobře vzpomínám, měl dvojče. Mám pravdu?" opět použil ten zlověstný úšklebek. Trhla jsem sebou. Nedokázala jsem zakrýt ten vztek a bezmoc která se ve mě hromadila. Musel všechny ty emoce vidět v mé tváři. Byla jsem tak čitelná až mě to samotnou vytáčelo.
"Můžu už odejít?" procedím skrz zuby a zatínám pěsti.
"Ale jistě. Keiko Matsuno," zasmál se, když vyslovil mé pravé jméno. Rychlím krokem jsem došla k výtahu. Odemkla jsem ho a nastoupila.
"Dám ti vědět v kolik tě zítra vyzvedne můj řidič," zaslechnu ještě poslední větu než se zavřou výtahové dveře. Bouchla jsem frustrovaně pěstí do stěny výtahu. Vztek mnou neskutečně cloumal. Rozhodně byla pro Kisakiho hračka zjistit mé opravdové příjmení, jen mě nikdy nenapadlo proč by to zjišťoval. Nedala jsem mu žádný důvod proč by mě měl podezřívat. Nechtěla jsem bratra zatáhnout do téhle situace. Dveře výtahu se otevřely a já se vydala temnou chodbou pryč z budovy. Byla jsem odhodlaná se nevzdat. Poprvé v životě jsem věděla co musím udělat. Zabít Kisakiho Tettu.

Ten parchant pro mě poslal řidiče aby mě na tu sešlost odvezl. Kdo jiný by mohl řídit než můj mladší bratr. Seděla jsem na zadních sedadlech a dívala se z okna. Nepromluvili jsme za celou cestu ani slovo. Věděla jsem, že se na mě přes zpětné zrcátko občas podívá. Ani jeden z nás nevěděl co tomu druhému říct. Od pohřbu sestry nebyla možnost se vidět, natož spolu mluvit.
Měla jsem na sobě úplé společenské šaty s rozparkem na pravé straně. Byly tmavě modré jako noční obloha. Sám Kisaki mi je vybral a nechal poslat ještě ten večer co jsem od něj odešla. Šaty nebyly mým šálkem kávy. Nebyly pro mě dostatečně pohodlné. Ačkoliv byly hezké a na jiných ženách jsem je obdivovala, sama jsem je nosit nedokázala. O podpatcích ani nemluvím. Nohy mi zdobily stříbrné páskové boty s podpatkem. Na štěstí nebyl podpatek moc vysoký, jinak bych se na nich nejspíš zabila.
"Sluší ti to, Nee-san," promluví na konec Chifuyu a dívá se upřeně na cestu. Už se moje ústa otevírala, že mu poděkuju, ale auto zastavilo před budovou a Hanma otevřel moje dveře. Neochotně moje ruka přijala tu jeho, abych mohla vystoupit. Poslední posmutnělý pohled jsem věnovala bratrovi do zpětného zrcátka.
"Tady mám svůj doprovod. Jsem moc rád, že jsi nedělala problémy," ozval se Kisaki hned jakmile jsem vstoupila do budovy. Stále nechápu z jakého důvodu musím být na týhle frašce. Přitáhl mě sem jen aby mě víc trápil. Věnovala jsem mu jen nespokojený pohled a nechala se jím vést chodbou k výtahu.
"Už ti nestojím ani za pozdrav?"
"Nechápu proč bych tě měla zdravit, nejsem zrovna ráda ve tvé společnosti," zavrčím nespokojeně. Stáli jsme ve výtahu a jeli do pátého patra kde byla zasedací místnost Tomanu.
"V pořádku. Odpouštím ti tvou nevychovanost, Keiko," ušklíbl se a mě přejel mráz po zádech. Mé jméno z jeho úst vždycky znělo tak nechutně a mě z toho bylo značně úzko.
"Proč nejel Hanma s námi?" položím mu otázku a dál se snažím zachovat si chladnou hlavu.
"Přijede později, má ještě nějakou práci. Co jsi tak najednou zvedavá?"
"Řekl jsi, že se sejdou všichni zástupci. Hanma je taky zástupce," podotknu v klidu. Můj pohled byl zabodnutý do dveří od výtahu. Nechtěla jsem se na něj dívat, byl mi opravdu odporný.
"Víš toho o Tomanu docela dost. Jsem rád, že jsem si dobře vybral doprovod," začal se lehce smát, takovým tím jeho podivným smíchem. Vyvedlo mě to lehce z míry. Když se takhle smál, nevěstilo to zrovna nic dobrého. Jakmile se dveře výtahu otevřely, vedl mě přímo do zasedací místnosti. Musela jsem být zaháknutá do jeho ruky, prý aby se udržela věrohodnost našeho vztahu. Fuj.
"Kisaki! Jdeš pozdě!" rozrazily se dveře ještě před tím, než jsme k nim stihli dojít. Tuhle tvář jsem taky moc dobře znala. Hakkai Shiba. Docela děsivej týpek. Říkalo se o něm, že je schopný zabít člověka jednou ranou.
"Aaaah, uklidni se, zdržela mě dáma," svede Kisaki vinu na mě bez jakéhokoliv zaváhání. Nasucho jsem polkla. Začínala jsem mít pocit, že jsem v nebezpečí a byla to chyba sem vůbec chodit. Shiba mi věnoval jen pohled plný hněvu a následně odešel zpět do místnosti. Lehce se mi ulevilo, že se na mě nevrnul a neukončil můj život. Na druhou stranu. Ne, zaženeme tyhle myšlenky a jdeme se věnovat přežití v tomhle sídle plném hrůzy. Kisaki mě usadil k obrovskému stolu na kterém byla spousta jídla. Nevěnovala jsem žádnou pozornost konverzaci, která se mezi nimi vedla. Občas některý z nich křičel, občas něčím třískli, sem tam letělo nádobí. Bylo jasné, že v Tomanu není takový klid jaký dříve býval.
"Keiko, jdeme. Tady už mám všechno vyřízené," promluví na mě najednou Kisaki a já sebou trhnu. Všechny pohledy se teď upíraly na mě.
"O-oh, jasně," rozpačitě vstanu ze židle a následuju Kisakiho k výtahu.
"Chifuyu, mohl bys na slovíčko?"
Zarazila jsem se, když promluvil na mého bratra. Vlastně ani nevím kdy se v místnosti objevil. Bez dalších slov jsme všichni tři vyjeli výtahem do jiného patra.
"Rád bych se ti k něčemu přiznal," začne Kisaki jen co vejdeme do místnosti s menším barem. Chvilku jsem nechápala na koho z nás dvou mluví.
"Měl jsi pravdu. Smrt Bajiho byla moje práce. Byl to složitý, ale úspěšný plán," začal se lehce smát a naléval nám do skleniček pití. Chifuyu zatínal pěsti a já překvapeně o krok ustoupila. Nechápala jsem o co tu jde, ani co se děje. Natož o čem je řeč.
"Celou tu dobu jsem měl pravdu? To mi říkáš teď? Když je celý Toman na rozpadnutí?!" začal bratr křičet.
"Uklidni se, děsíš svou sestru." Ten ďábelský úsměv nevěstil nic dobrého.
Mé tělo zaplavil strach, když se v Kisakiho ruce objevila pistole mířená přímo na bratra. Všechno se to událo tak rychle.
.
.
.
Jeden výstřel.
.
.
.
Všude krev.
.
.
.
Ďábelský smích.
.
.
.
Volání mého jména.
.
.
.
Volání mého jména?
.
.
.
Ach ano.
.
.
.
Skočila jsem přímo do rány. Teď jsem ležela hlavou v Chifuyovo klíně. Věnovala jsem mu úsměv a zavřela oči.
.
.
.
Druhý výstřel.
.
.
.
Všude tma.
.
.
.