Co se asi tak stane, když se lidé z jiných světů potkají v ve světě hobita?
----------
Já nevím, jestli vás, ale mě tedy rozhodně zajímalo, co by se stalo, kdyby se potkali mé oblíbené postavy v jednom z jejich světů. A tak jsem tady s tímto příběhe...
Pomalu začal otevírat oči. Ležel na zemi a snažil se v té tmě zahlédnout i něco jiného, než siluety vysokých stromů. Bolela ho hlava a když se zkusil postavit, zatočila se mu hlava tak, že kdyby se nezachytil kmene vedle stojícího jehličnanu spadl by zpátky na místo, kde se probudil. Začal uvažovat, zdali se má pokusit najít cestu z lesa teď nebo počkat na ráno. Zkontroloval, jestli má všechen svůj majetek, který obvykle nosíval při sobě a po chvíli udělal prvních pár kroků. Kupodivu nespadl, takže pokračoval dál v pomalé chůzi, dokud se mu nepodařilo zakopnout o větší kámen a spadnout do křoví. Podařilo se mu díky tomu zašpinit dlouhý modrý kabát a kalhoty. Znovu vstal a promnul si pohmožděnou levou ruku. Rozhlédl se a jeho pohled zůstal upřený na dorůstající měsíc, co plul po obloze v moři hvězd. Něco zaslechl a svůj pohled zas odvrátil od noční oblohy. Přitiskl se ke stromu a chvíli vyčkával, než zase popošel o kus dál. Znovu zaslechl něco, co znělo jako tichá nadávka. Tiše tasil svou zbraň. Věděl, že se přibližuje k neznámé osobě, jelikož nyní zřetelně slyšel mužský hlas říkající: „Accidenti!" Vyskočil zpoza stínu stromu, vytvořeného měsíčním svitem a namířil svou zbraň na muže ležícího před ním. Ve skromném světle měsíce se dalo poznat jen to, že jeho oblečení má převážně barvu bílou a hnědou, či možná červenou.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ležící nezaváhal a svou zbraň taktéž napřáhl proti příchozímu. Podařilo se mu vstát až na druhý pokus a to tak nemotorně, že málem spadl znovu. Proto již stojící při představě, že by spolu měli vést souboj, sklonil svou čepel. Měl takové tušení, že oba dva tak trochu neví, co se děje. Nyní i druhý muž sklonil svou zbraň. S lehce udiveným a nechápajícím pohledem se muže v modrém kabátu zeptal řečí o které vůbec nevěděl, že ji umí a ani proč ji náhle používá místo jazyka, kterým mluvil doposud: „Kdo jste?"
S lehkou úklonou a udivením, že té řeči rozumí a dokonce ji začal používat místo svého rodného jazyka se představil: „Arno Vicror Dorian. A vy?" Tázaný se taktéž lehce uklonil a řekl své jméno: ,,Ezio Auditore da Firenze. Mohu se vás zeptat, kde se to vlastně nacházím?"
„Zvláštní, zrovna jsem se chtěl zeptat na totéž." Odpověděl Arno a oba dva sebou trhli, když v korunách stromů křídly zatřepotalo hejno nočních ptáků a následně se vzneslo. Zvedl se mírný vítr a Ezio si objal paže a zachvěl se zimou. Ani Arnovi nebylo přespříliš teplo.
„Mohli bychom se tu zkusit porozhlédnout po nějakém úkrytu nebo lidském obydlí." Navrhl Arno, který byl rád, že jej přešel bolehlav a Ezio ochotně souhlasil. Společně se tedy vydali napříč lesem k cíli, který doufali, že naleznou.
Netrvalo dlouho a dorazili ke stromu, jehož větve byli tak nízko, že by se na ně mohli bez problémů posadit a jehož koruna stoupala výše nežli koruny ostatních stromů. Na nic nečekali a vyšplhali, jak nejvýše to dovolovala tloušťka větví. Začali se rozhlížet. Ezio zahlédl v dálce světlo a když pohlédl na Arna, aby se vyjádřil, ten jen pokrčil rameny a zahleděl se stejným směrem, aby učitel přibližnou vzdálenost.
