Dreamer (Larry Stylinson) - CZ

Chapter 45 - How are you?

„Můžu, kdybych Louise nevyhnal z bytu, byl by uvnitř a Harry by tam nenašel Adena samotného. Vlastně se ani nedivím, že mu přeplo. Komu by ne, kdyby našli byt svého přítele prázdný, jen s někým o kom víte, že by vás nejraději zabil." Aniž mě zasvětí do úplného příběhu, začínám si dávat dvě a dvě dohromady, pomalu mi dochází, co se stalo a proč nikdo není u Harryho.

„Nemůžeš za to, nikdo za to nemůže, prostě se to stalo. Všichni byli ve špatný čas na špatném místě, to je cele." Bez toho, abych si to uvědomoval, bráním i Harryho, nemám k tomu důvod, ale je mi ho prostě líto. Ten výraz, který měl, když zjistil, že se na něj Liam s Louisem vykašlali, byl ten nejsmutnější a nejzklamanější jaký jsem viděl, i když to celkem dobře zakrýval.

„Svět je zvracený, špatný, nespravedlivý." Narovná se a jeho výraz se promění v nepřítomný.

„Na to jsi přišel až teď?" zeptám se trochu sarkasticky a pobaveně.

Neodpoví mi, proto začnu mluvit já. Nemám mezi lidmi rád to pověstné ticho, stresuje mě to. „Dal jsem Harrymu všechny věci, které jsi mi nadiktoval."

„Co on na to?" zeptá se, ale vypadá, že ani moc nejeví zájem o odpověď. To mě za něj trochu zamrzí.

„Usmál se a poděkoval," odpovím popravdě. „Nikdy jsem ho neviděl tak zničeného a smutného," dodám po chvíli ticha, mám pocit, že by to měl Liam vědět.

„Má co chtěl." Liamův výraz ještě více ztvrdne. Jde vidět, že chce něco dodat, ale odpustí si to.

„Toto určitě nechtěl," odpovím ve vteřině zcela automaticky a vysloužím si tím od něj pohoršený pohled, ignoruji to. Zvednu se a odejdu.

„Kam jdeš?" křikne po mně Liam.

„Za někým, kdo potřebuje něčí přítomnost, když se na něj všichni vykašlali," odseknu a rozejdu se zpátky k Harryho pokoji.

~~~~

Vyvrhel, přesně tak si připadám, když se se mnou Liam ani Louis nebaví. A to všechno jen proto, že chodím každé odpoledne za Harrym, jehož stav se zhoršil, a proto se jeho pobyt v nemocnici prodloužil. Ať si doktoři povídají, co chtějí, je to kvůli žalu, který ho sžíra zevnitř.

Místo vzteku se v něm začíná hromadit smutek a zklamání, vidím to. Pokaždé, když vejdu do jeho pokoje, je v jeho očích naděje na to, že se za dveřmi skrývá Liam, nebo lépe Louis.

Nemusel nic říkat, abych mezi řádky vyčetl to, že ho miluje. O to víc s ním soucítím. Svého činu lituje, ne tak kvůli Adenovi, ale kvůli ztrátě lidí v jeho životě. Dneska za ním nejdu, protože jsem ho konečně dokopal k tomu, aby o tom řekl své mamce, která ho přijde navštívit.

Sedím ve své kanceláří, cítím na sobě Louisův pohled. Najednou prudce vzhlednu a přistihnu ho tak, jak na mě zírá.
„Co je?" zeptám se a on jen pokroutí hlavou.

„Nic," odpoví nakonec, ale já vidím, že má něco na srdci. Dostal bych to z něj, ale nějak nemám náladu.

Po chvilce jeho oči znovu setrvávají na mně a opět vzhlednu a on až poskočí.

„Louisi, proč na mě, sakra, zíráš?"

Chvilku mlčí, zřejmě si v hlavě přebírá, co chce říct a váha, jestli to vůbec vysloví.
„Chci se tě na něco zeptat," pronese tak potichu, že ho sotva slyším. Mam pocit, že se bojí mé reakce.

„No, ptej se." Založím si ruce pod bradou, kterou si o ně opřu. Zahledím se modrých očí, které v sobě skrývají více, než si umím představit.