Sanatorium hrůzy

Rudé dveře

Sestra Ann Dianu provedla celou budovou rychlostí blesku. Jako by chtěla, aby Diana něco přehlédla. Možná by se jí to i podařilo...

Diana byla ale zvyklá z branže na to, že se jí lidi snažili rozptýlit nejrůznějšími způsoby. Co si ale sestra Ann neuvědomila byl ten fakt, že Diana měla vyhlídnutá tři místa v budově, kam se nepodívala a vůbec se o nich sestra nezmínila. Prvním místem byl přímý střed budovy. Přesněji řečeno dveře na konci slepé uličky, které na sobě měly dost obouchanou západku. Určitě se do místnosti už někdo chtěl dostat, a ne je jednou. Když kolem dveří procházely, Dianě se živě vybavila přesná barva dveří. Byly totiž neobvyklé barvy. Sytě rudé. Tak rudé, že kdyby se na dveře podíval kdokoliv jiný, myslel by si, že jsou natřeny krví. Zní to morbidně, ale je to tak.

Druhým místem byly schody, které vedly zřejmě do podkroví.  Točily se nahoru chodbou zakončenou malým výklenkem ve stropě. Velikost vchodu byla absurdně malá, jako pro lidi trpící dwarfismem.  Normální člověk by se tudy neprotáhl. Musela tu tedy být i jinačí cesta, protože sestra Ann byla vyšší než Diana a váhově by se dalo říct, že i těžší. O to víc se Dianě schody motaly hlavou. Celkově na nich bylo něco zvláštního. 

Posledním místem, kde se Diana pozastavila, se staly schody do sklepa. Z vrchní části, kudy procházely, bylo vidět dolů až na dveře. Člověk by si řekl, že to jsou jen hloupé dveře od sklepa, že na nich není nic zvláštního. Dianu ale při pohledu na dveře přepadla úzkost. Sama neví proč, ale tohle místo na ni působí ze všech nejvíc. Vyzařuje z něj něco, co sama nedokáže popsat. Špatná energie? Dost možná. 

Diana měla chuť se na všechna místa zeptat, ale něco jí říkalo, ať se neptá a nechá to být. Znáte ten vnitřní pocit nejistoty a vaše tělo se necítí dobře? Přesně to se teď dělo Dianě. Špatný pocit, který jí ležel v žaludku jako špatně strávený oběd, ji nutil být potichu. Nezeptala se. Sestra Ann se na ni otočila. ,,To by bylo ohledně prohlídky této budovy. Máte nějaké otázky?" usmála se. Něco na tom úsměvu vypadalo nuceně, jako by to nebylo myšleno vážně. Úplně z něj čišela myšlenka: Vypadni už odtud! Ta věta vyloženě křičela přímo do Dianiných očí. ,,Nemám, děkuji. Před tím, než se pustíme do rozhovoru pro můj článek v novinách, mohla bych se tu více porozhlédnout?" Na tváři sestry Ann úsměv opadl. Zadívala se na ni bez jakékoliv emoce v očích. ,,Nebude. Ale dejte si pozor, tohle místo je nebezpečné." Diana si nemohla nevšimnout, jak sestře potemněly oči. Teď už to vážně vypadalo, jako by tu byla nechtěná. Otočila se na místě a snažila se odejít tak, aby to nevypadalo, že se lekla. Ano, lekla se. Ten pohled, co jí darovala sestra Ann, na ni bude číhat v zákoutích její mysli dostatečně dlouho. 

Určitě chodím, jako bych měla v zádech zabodnutý hrot. Uklidni se!

Zatímco se Diana urychleně a neohrabaně vzdalovala, sestra Ann se nehla z místa. Stála jako přikovaná k zemi. Naštěstí to pro Dianu znamenalo, že jí není v patách a má volnou ruku v tom, kam se půjde podívat. Jelikož chodby byly nebezpečným místem, zamířila ke dveřím, které na první pohled upoutaly její neúprosnou pozornost. Rudé dveře. Cest k nim ale nebyla zrovna jednoduchá. Nacházely se uprostřed budovy, která je obklopená slepými ulicemi. Po pár marných pokusech dostat se ven z tohohle bludiště,  se jí to povedlo. Stála před nimi. Sama nevěděla, co za dveřmi je nebo co má očekávat. Musela se rozhlédnout, protože to, co se chystá udělat, by rozhodně nikomu neprošlo. Vzduch je čistý. Diana vzala za kliku. Chvíli váhala, jestli má klikou otočit. Ruka jí stále ležela na studeném povrchu a musela se přemlouvat, aby tu kliku vůbec pevně stiskla. Začala se nervozitou potit a roztřásly se jí ruce. Vlny adrenalinu jí projížděly tělem jako elektrošoky. Konečně kliku pevně sevřela a prudce otočila. Zamčeno. Jako by se svět na pár vteřin zastavil. Co teď? Zkusila to znovu. Klika se s těžkým zachrastěním zarazila. Znovu. Nic. Znovu. Musí to přeci jít. ,,Do háje s těma dveřma!" Diana do dveří vrazila celou silou pěstí. Co si myslela, že ty dveře budou odemčeny? Až v tuhle chvíli i uvědomila, že udělala blbost. ,,Ty dveře necháváme zamčený, slečno. To co je za nimi, neví nikdo jiný, než sestra Ann," ozval se mužský hlas. Diana sebou trhla. Za ní stál vysoký muž v bílém plášti. Byl opřený jedním ramenem o stěnu a na tváři mu pohrával lehký úsměv. Muž byl velice pohledný, aspoň pro Dianu. Tmavě hnědé vlasy, tmavě modré oči, silné rysy tváře a atletická postava. Chvíli na sebe oba hleděli. ,,Jmenuji se Eric Moore. Pro Vás jen Eric. Jsem tu jako medik a psychiatr," rozešel se k ní a podal jí ruku. Diana neváhala a srdečně ji přijala. ,,Diana Meyerson. Přijela jsem dělat rozhovor do novin. Těší mě, Ericu," usmála se, ale stále si držela svoji vážnou stránku. Do určité míry musela vypadat profesionálně.  ,,O ano, slyšel jsem o Vás. Jste dost populární a lidé si Vás chválí. Nemáte hlad? Za pár minut se bude podávat oběd. Na to, že jsme v sanatoriu, tu nevaří vůbec špatně," zasmál se. Podívala se na hodinky. 11:45. Samozřejmě, že mám hlad, však jsem nejedla nic od rána. Kývla hlavou a Eric jí naznačil, aby ho následovala.

Došli do jídelny, kde už všichni pacienti byli usazeni. Personál byl umístěn u každého stolu. ,,Snídaně, obědy i večeře bereme jako skupinovou terapii. Zároveň se je snažíme korigovat v jejich chování a učíme je etiketě," Eric si vzal tác na jídlo. Diana se připojila. Kuchařka jim na tác hodila s ohromnou nechutí misku s polévkou, co vypadala, jako by ji už někdo před pár minutami vytrávil a vrátil zpět. Nedokázala určit, co za druh polévky to je, ale doufala, že bude jedlá. Jako druhy chod byl servírovaný kus masa a suchá rýže. Bůh ví, z čeho to maso vzali... Na to ale nestihla pořádně myslet, protože doktor byl na cestě k jeho stolu. Posadili se naproti sobě. ,,To je poprvé, co se mnou někdo u toho sedí. Celou dobu, co tu pracuju, tu sedívám sám. Aspoň to tu není tak smutný," mrkl jejím směrem. Diana se usmála a podívala se do nevábně vypadajícího talíře. Eric je od jejího příjezdu do sanatoria první člověk, ze kterého má dobrý pocit. To ji i uklidňuje, jelikož pohledy utrápených pacientů kolem, ten pozitivní dojem moc nevzbuzovaly.

Oba si dobrých třicet minut povídali o všem možném a uběhlo to jako voda. ,,Ericu, mohla bych začít rozhovor se Vámi? Ráda bych viděla sanatorium z Vašeho úhlu pohledu," nesměle zamrkala. ,,Jistě, to nebude problém. Přemístíme se do mé kanceláře, budeme tam mít větší klid," zvedl se a uklidil po sobě a Dianě tác. 

Kancelář měl velmi útulnou. Vše bylo zařízeno do světlých barev. Na stěnách mu dokonce vysely i obrazy, které vypadaly v interiéru hezky. Zatím první hezká místnost, kterou navštívila a nenutila ji k odchodu. Eric se posadil za stůl, který měl plný papírů a složek. Ty ale byly upraveny do úhledných komínků tak, aby nepřekážely v práci a ve výhledu na dveře. ,,Posaďte se, prosím," pobídl Dianu, aby se usadila na židli před stolem. Vytáhla si z kapsy malé nahrávací zařízení, které měla připravené pro rozhovory a malý deníček s tužkou, který jí darovala matka první den v nové práci. ,,Nebude vadit, že si rozhovor nahraji, Ericu?" zamávala záznamníkem ve vzduchu. Eric jen zavrtěl hlavou. Diana tedy stiskla tlačítko START a položila zařízení na stůl mezi oba dva, pro lepší záznam zvuku. ,,Začnu tedy," posunula se na židli trochu dopředu a odkašlala si....