Sanatorium hrůzy

Cesta bludištěm

To, co na ni čekalo uvnitř budovy, by nikdy v životě nečekala. 

Hlavní hala byla na svoji dobu ve velmi pokročilém rozkladu. Dvojité točité schody bez zábradlí, napůl rozbité okno nad schody, ze stěn se loupala původní bílá barva i omítka a bylo na zdech poznat, že tu zasáhla i plíseň. Dalším šokem byly pro Dianu rudé zaprášené koberce s nadměrným množstvím skvrn neznámého původu. Ne že by se po tom chtěla pídit, ale většina z nich měla tmavě rudou až hnědou barvu. Krev? To přeci nemůže být možné... Dál to radši neřešila. Z přemýšlení ji ale vytrhl nádherný skleněný lustr, který byl složen z desítek drobných skleněných kapek. Světlo z velkého okna nad schody jím krásně procházelo a vrhalo na svoje okolí malé záblesky duhy. Byl to snad zatím jediný prvek ústavu, který v ní nevyvolával vnitřní neklid a nenutil ji přemýšlet o tom, kdy odtud zase odejde. 

,,Nerada Vás ruším ve Vašem přemýšlení, ale nestihla jsem se představit," objevila se za zády Diany sestra. Podala jí ruku a pevně ji stiskla. ,,Jmenuji se sestra Ann. Vedu tento ústav jménem Asylum. Bylo mi přiděleno od církve. Staráme se tu o šedesát mentálně nemocných, dvacet lidí s psychotickými stavy a dva duševně choré. Bohužel, nikdo nám tuto budovu nespravuje ani nám nepřispívá na provoz, proto se omlouvám za stav, ve kterém to tu aktuálně vidíte," otočila se zády k Dianě. ,,Pojďte, provedu Vás!"

Cesta chodbami působila vcelku pochmurně. Mohutné železné dveře v každé chodbě po deseti, poškrábané zdi, smrad desinfekce, různých mastí, tinktur a plísně se prolínaly a pronásledovaly je na každém kroku. Dianě se z toho smradu dělalo mdlo. Z každého pokoje byl slyšet hluk. Ať to byl křik, mumlání, blábolení, smích a nebo pláč. Po chodbách se procházelo i pár pacientů. Diana měla možnost setkat se tváří v tvář šílencům a podívat se jim přímo do očí. Byli od ní jen pár centimetrů. Cítila je. Všechny ty pohledy lidí, kolem kterých prošla. Byly jako jehly, které ji bodaly do zad a propichovaly ji na každém kroku, který udělala tou zpropadenou špinavou chodbou. Vůbec se tu necítila vítaná a měla tu z toho zvláštní pocit. Tady je něco špatně, ale co?...

Došly do hlavní obývací místnosti. Podlahu pokrýval koberec světle modré barvy, který byl kupodivu čistý. Asi byl nový. Zajímalo by mě, proč mají všude koberce. Pod nohama si všimla hlubokých rýh v podlaze. Už jí došlo proč... Místnost byla hezky osvětlena jen díky velkým oknům, které naštěstí držely tvar na rozdíl od všeho ostatního. Pod jedním z nich se tyčilo majestátní piano, které bylo uzamčené západkou s velkým zámkem. I na pianu samozřejmě nechyběly škrábance vyryté do měkkého dřeva, ze kterého bylo piano vyrobeno. ,,Je zamčené, protože si do krytky na klapkách pacienti dávali prsty a silou si je lámali," pronesla sestra Ann smutným hlasem a přitom sepnula ruce. Dianu přejel mráz po zádech. Už jen myšlenka toho, jak si pacienti lámali prsty krytkou od piana bylo něco děsného a pro ni i nepředstavitelného. Dále upoutal její pozornost stůl s hrami různých kategorií. Asi tu musí nějak zabavit lidi... Kromě pár polorozpadlých židlí, velké kožené sedačky, pohozených vozíčků a pěti umírajících rostlin nebylo na místnosti nic extrémně zvláštního. Sedělo tu pár pacientů otupělých prášky na schizofrenii, další dva se váleli po špinavé podlaze a hystericky se smáli. Sestra Ann je oba zvedla a posadila. ,,Občas se nám vymykají kontrole a léky nefungují," otočila se na Dianu a pak svůj pohled zase přenesla na dva starší pány. ,,Rayi, jak koukám, zlobíš. To chceš zase do ledové koupele?" V očích údajného Raye probleskl strach. Byl tak jasný, že kdyby měl určitý zvuk, tak ohluší celou místnost. Tak utrápené oči plné strachu Diana dlouho neviděla. Ray začal hystericky třepat hlavou a huhlal na sestru Ann, aby to nedělala. Jeho blond vlasy mu přitom padaly do jeho propadnutých rysů tváře. ,,Tak se polepši, tohle je tvoje poslední varování," zdvihla do vzduchu její hubený ukazováček a potřásla jím výhružně. Ray jí vše, co řekla, souhlasně odkýval. Nechtěl riskovat onu ledovou koupel. I když Diana nevěděla, co si pod pojmem ledová koupel představit, dokázala si v hlavě vytvořit obrázek. Rozhodně to nemohlo být nic příjemného, když viděla v obličeji Raye takový strach. Druhý muž, který seděl vedle Raye, radši ani nemluvil. Nebo to neuměl. Jen se díval před sebe, ani nemrkal. Když viděla reakce obou mužů, začala si myslet, že sestra Ann, i když je věřící a je věrná svojí víře, není žádný svatoušek. 

Než se stihla vzpamatovat z této lehce traumatické situace, sestra Ann mířila dál do středu budovy. Prošly kolem místnosti, kde se ledové koupele odehrávaly. Už kolem dveří byl cítit vlezlý chlad, který Dianě olízl kotníky a proputoval jí nohavicí nahoru k jejímu stehnu. Byl to děsný pocit. Diana se snažila nemyslet na to, co se právě děje za zavřenými dveřmi. Asi by vážně nesnesla myšlenku toho, že tam lidi drží v kádích naplněných ledovou vodou po celé hodiny bez přestání. Vždyť je to nelidské mučení.

Cesta se Dianě začala zdát dlouhá jako týdny, měsíce a roky. Člověk by se tu vážně ztratil, kdyby špatně odbočil. Buď by narazil na slepou uličku a nebo na místnost, která skrývá svá tajemství za mohutnými dveřmi. Ani jedno se jí ale nezdálo jako dobrá volba. Pomalu ale jistě si začínala vyčítat, že vkročila na půdu téhle mučírny. Ale nemohla říct ani slovo, už jen skrz to, že si tento výlet vybrala sama. Co by řekla čtenářům? Spíš co jim doopravdy řekne...