Wildfire | tog one shot ~ cz

Wildfire

Rowan sledoval spící Aelin. Od konce války uběhlo už šest měsíců, ale i přesto byl Aelin dopřán dlouhý a nepřerušovaný spánek jen málokdy.

Rowan si nemohl pomoct a musel obdivovat, jak nádherně jeho družka vypadá v paprscích vycházejícího slunce. Její vlasy zářily jako zlato a z jejího poklidného výrazu mu tálo srdce.

Natáhl se a odhrnul jí pramen vlasů z obličeje. Něco bylo špatně, věděl to hned, jak ji pohladil po tváři. Hořela.

Aelin byla rozpálená jako tisíce uhlíků a Rowan ji mohl jen s bolestí v srdci dopřát studený vánek a ledové obětí. Opět se nedočká klidného probuzení.

Brzy byla jeho královna uvězněná ve spárech noční můry. Pevně ji k sobě přitiskl a něžně šeptal její jméno. Někdy bylo těžší ji vytrhnout ze zlých snů plných hrůzostrašných vzpomínek.

Mezi Aelininými prsty se proplétaly plamínky a brzy měla v ohni celé dlaně. Také její zlaté vlasy divoce hořely a plameny přibývaly.

Rowan se snažil ji probudit a zároveň se soustředil na to, aby se nespálil a žádný nábytek nehořel.

Tohle nebylo obvyklé a Rowan cítil zlověstnou předtuchu.

Aelin se prudce probudila s zalapáním po dechu, byla obalená v plamenech a její výraz byl směsicí hrůzy, nevěřícnosti a naprosté bezmoci.

„Jsem tady, vše je v pořádku, Ohnivé srdce," zašeptal klidně Rowan a chytil její obličej do dlaní. Aelin se třásla a oči měla plné slz.

„Je zpět, můj oheň je zpět."

Byla to jediná věta, jediná tiše pronesená věta. Ale Rowanovi se obrátil svět vzhůru nohama. Mohlo to znamenat cokoliv, ale Rowan už věděl...

„Zámek je zlomen..., brána je otevřená...," pokračovala se zlomeným hlasem Aelin. Zírala Rowanovi do očí, zatímco z jejích kanuly slzy.

Rowan netušil co dělat, jeho družka už zažila tolik bolesti... Jak se mohlo po tom všem zase něco pokazit?

Co pak nikdy nebudou moct šťastně žít? Copak si nezaslouží štěstí?

„Rowane, Rowane...,"

Ačkoliv Rowan miloval, když Aelin pronášela jeho jméno, teď to neuvěřitelně bolelo. Bolela ho Aelinina hrůza a zoufalost.

„Já už to znova nezvládnu, Rowane..."

Rowanovi se po tvářích spustily jeho vlastní slzy. Přitiskl své čelo na její a spíš než ji ujišťoval sebe: „Spolu zvládneme cokoliv. Ať už se stane cokoliv."