Lizzie & Labyrint |Maze Runner FF|

Běžci

Šla jsem se podívat jestli už je někdo vzůru. Ovšem všichni spali. Šla jsem se podívat do jídelny, nikdo tam nebyl, až na Minha. Chtěla jsem rychle odejít, nebyla jsem na ně ještě zvyklá, ale všiml si mě. „Lizzie!" Zavolal na mě. K sakru! Neměla jsem sem chodit!

„Co tady děláš tak brzy? Všichni ještě spí." Řekl Minho. „Já, vzbudila jsem se brzy a chtěla jsem se podívat jestli je už někdo vzůru." Vysvětlila jsem. „Takhle brzy nebývají vzůru ještě ani většina běžců." Řekl. Běžců? Kdo jsou běžci? „Běžci?" Zeptala jsem se udiveně.

„Ano, běžci co každý den mapují labyrint." Vysvětlil. „Newt ti nic neřekl?" Zeptal se překvapeně. „Jo asi řekl.. ale já, no moc jsem neposlouchala." Řekla jsem. „Můžu být běžkyně?" Zeptala jsem se, Minho se zasmál což mě urazilo a on si toho všiml. „No dobře, popřemýšlím nad tím, ale nejdřív to budu muset probrat s Albym a budu si tě muset vyskoušet." Řekl nakonec.

„Děkuji." Poděkovala jsem. „Není zač, už musím jít, labyrint se za chvíli otevře." Řekl a zvedl se. „Ty jsi taky běžec?" Zeptala jsem se. „Ano, jsem kápa běžců." Řekl a pak odešel. Co je kápa? Bože, asi jsem raději měla poslouchat Newta když mi vše vysvětloval.

„Ahoj Lizzie, co tady děláš tak brzy?" Přišel Newt. Upřímně jsem se trochu vylekala. „Ahoj Newte, já.. umm jen jsem vstala dřív." Vysvětlila jsem. Jo a taky tady jsem protože jsem spadla ze stromu hehe, ale to není tak důležité. Stejnak jsem chtěla jít na snídani.

Hele, ale nebudu nic říkat, to zápěstí pořád bolí a nemůžu s ním moc hýbat. „Newte?" Zeptala jsem se. „Ano?" Zeptal se a sedl si ke mně. „Jak dlouho už tady jsi?" Zeptala jsem se. „Už skoro tři roky, byl jsem tady mezi prvními." Vysvětlil a sklonil hlavu dolů. „Tři roky? A cestu jste stále nenašli?" Zeptala jsem se.

„Bohužel zatím ne." Řekl a to mě celkem překvapilo. Zamyslela jsem se. „Mohu být běžkyní?" Řekla jsem po chvíli ticha. Asi jo to trochu zaskočilo, abych byla já běžkyní. „No.." přemýšlel co říct. „Promiň, ale o tomhle já nerozhoduju." Řekl Newt a já ho pochopila.

„Dobře, nevadí, chápu to." Řekla jsem. „Za jak dlouho bude snídaně?" Zeptala jsem se a trochu se zasmála. „Za chvíli." Usmál se. „Což mi připomělo, že by jsi dnes měla pomáhat v kuchyni aby jsme zjistili, k jaké práci se hodíš. Zítra si zkusíš i další." Řekl. Ale ne, jen to ne, práce ne.

„Opravdu musím?" Zeptala jsem se. „Jsou to pravidla. Lizzie, každý se musí zapojit." Vysvětlil. Protočila jsem očima. „Jo, já vím." Řekla jsem zklamaně.